Paní Barbora Sengrová mě málem přesvědčila, že bych měl odvolat svůj podpis pod výzvu Všem, jejichž hlas je slyšet, a to z následujících důvodů:
a) Podlehli jsme iluzi, že vzdělaný člověk by měl reagovat na to, co pokládá za špatné: vždyť i Lenin a Pol Pot byli vzdělaní!
b) Podlehli jsme iluzi, že vzdělání vede automaticky k mravnosti: zřejmě nejsme dost poučeni o této zajímavé pravdě.
c) Chybně jsme se domnívali, že každý by měl dneska číst to, co jsme četli my.
d) Nedocenili jsme fakt, že jsme většinou „vyššího věku“, a že tedy takové hodnoty, jaké byly v Masarykově republice uznávány (ukázněnost, pracovitost apod.), pokládáme za hodnoty, které platí i dnes, i když ovšem nic takového dnes není aktuální.
e) Neuvědomili jsme si, že Gaussova křivka platí, a že tedy jakékoli úsilí o zlepšení stavu věcí v případě školní výchovy nemá smysl. Navíc jsme si neuvědomili, že když voláme po nepodceňování výchovy k paměti, tak chceme, aby každý zedník uměl recitovat Máchův Máj a aby pekaři a inženýři nedělali pravopisné chyby.
f) Nejvíce jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, že naše nespokojenost nevydává „svědectví o dobrém díle“, jak nás krásně usvědčujete na závěr. Pravda, o něco jsem se snažil při výchově generací studentů, ostatní signatáři se myslím taky pasivně nepotloukali po našich krajích a dílo jimi vykonané není dost dobře přehlédnutelné, ale jak na závěr vlastně autorka říká, nemáme právo na něco si stěžovat, když jsme se o nápravu nepostarali dostatečně.
Avšak když jsem se chystal vyškrtnout se ze seznamu signatářů, zamyslel jsem se ještě jednou nad podepsaným textem a uvědomil jsem si, že se paní Sengrová stala obětí záměny textů: z toho, co je napsáno v oné výzvě, by se těžko dalo vyčíst to, co z toho vyčetla ona. Někdo jí zřejmě podstrčil jiný, velice hloupý text.
Takže svůj podpis neodvolám.
a) Podlehli jsme iluzi, že vzdělaný člověk by měl reagovat na to, co pokládá za špatné: vždyť i Lenin a Pol Pot byli vzdělaní!
b) Podlehli jsme iluzi, že vzdělání vede automaticky k mravnosti: zřejmě nejsme dost poučeni o této zajímavé pravdě.
c) Chybně jsme se domnívali, že každý by měl dneska číst to, co jsme četli my.
d) Nedocenili jsme fakt, že jsme většinou „vyššího věku“, a že tedy takové hodnoty, jaké byly v Masarykově republice uznávány (ukázněnost, pracovitost apod.), pokládáme za hodnoty, které platí i dnes, i když ovšem nic takového dnes není aktuální.
e) Neuvědomili jsme si, že Gaussova křivka platí, a že tedy jakékoli úsilí o zlepšení stavu věcí v případě školní výchovy nemá smysl. Navíc jsme si neuvědomili, že když voláme po nepodceňování výchovy k paměti, tak chceme, aby každý zedník uměl recitovat Máchův Máj a aby pekaři a inženýři nedělali pravopisné chyby.
f) Nejvíce jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, že naše nespokojenost nevydává „svědectví o dobrém díle“, jak nás krásně usvědčujete na závěr. Pravda, o něco jsem se snažil při výchově generací studentů, ostatní signatáři se myslím taky pasivně nepotloukali po našich krajích a dílo jimi vykonané není dost dobře přehlédnutelné, ale jak na závěr vlastně autorka říká, nemáme právo na něco si stěžovat, když jsme se o nápravu nepostarali dostatečně.
Avšak když jsem se chystal vyškrtnout se ze seznamu signatářů, zamyslel jsem se ještě jednou nad podepsaným textem a uvědomil jsem si, že se paní Sengrová stala obětí záměny textů: z toho, co je napsáno v oné výzvě, by se těžko dalo vyčíst to, co z toho vyčetla ona. Někdo jí zřejmě podstrčil jiný, velice hloupý text.
Takže svůj podpis neodvolám.
