Proč se muslimský lid bouří? V mnoha zemích jde zřejmě především o reakci na zdražování základních potravin a benzinu: tak to začalo právě v Tunisku. Reakce na drahotu však neobstojí v relativně bohatých zemích, jejichž obyvatelé rovněž projevují nespokojenost: Katar, Bahrajn, Saúdská Arábie.
Libye, Benghází, 21. února: demonstranti se zmocnili armádního tanku
Zde je třeba zdůraznit, že neexistuje jediná bohatá islámská země kromě ropných států. A ani ty nejsou tak závratně bohaté, jak si laikové často představují. Saúdská královská rodina se sice topí v bohatství, avšak průměrný hrubý národní příjem na hlavu stěží předstihuje Českou republiku (17 700 dolarů, respektive 17 310 dolarů za rok 2009). Na zemi, která má tak obrovské nerostné bohatství, je to poněkud slabý výsledek. Pro srovnání, Norsko vykázalo za rok 2009 HNP ve výši 86 460 dolarů.
Nejbohatším muslimským neropným státem je Turecko (HNP 8720 USD per capita). Turecko však od dob Mustafy Kemala Atatürka není typická muslimská země. Nejbohatší arabskou neropnou zemí je Jordánsko (HNP 3980 USD per capita). To je méně než Bosna, Peru nebo Namibie.
Tunisko, 18. ledna: demonstrace proti nové vládě
Chudoba absolutní i relativní – a především obrovská majetková nerovnost. Ta je patrně hlavním palivem nynějších sociálních požárů v arabském a islámském světě. Ale proč si právě tato civilizace vede tak špatně? Důvodů je hned několik. Dědictví kolonialismu v některých zemích. Flirtování se socialismem v jiných. A islám samotný.
Alláh nad přírodními zákony
Tvrdit, že islám je příčinou chudoby, se dnes málokdo odváží v tzv. vyspělých zemích s vysokým podílem muslimské populace. Odstavíme-li politickou korektnost stranou, je zřejmé, proč Francie, Británie, Německo, Švédsko a další země hostí miliony muslimů: protože jejich vlastní země jsou chudé.
Proč islám vede k chudobě? Vždyť přece Mohamed byl obchodník a islám je náboženství obchodu nakloněné, podivoval se nedávno věhlasný The Economist. Obchodu nakloněný islám? Jak se to vezme. Ze všech tří "abrahámovských" náboženství je islám zdaleka nejostřeji zaměřen proti úrokům. Bez úroků neexistuje úvěrový obchod a bez něho neexistuje vyspělý finanční systém. Neexistuje-li finanční systém, nemůže dobře fungovat průmysl, obchod – zkrátka cokoli.
Bahrajn, 14. února: protestní vlna se přelila i do Perského zálivu
Křesťanství i židovství dokázaly během středověku předsudky vůči úrokům překonat. Islám nikdy. A ačkoli je úrok důsledně zakázán pouze v Íránu, ve všech islámských zemích je postoj vůči němu velmi odměřený. Během finanční krize Západu se tvrdilo, že islámské banky a islámské ekonomiky jsou vůči krizi odolnější – možná, ale za cenu toho, že celá tato civilizace již od středověku žije v permanentní finanční krizi.
Dalším aspektem je muslimský přístup ke vzdělání. V naší západní civilizaci nikdo nepochybuje, že motorem prosperity je vzdělání, zejména přírodovědné a technické obory. Arabsko-islámské civilizaci tento motor chybí. Navzdory své bohaté historii arabský svět připomíná intelektuální poušť.
Jemen, Saná, 15. února: demonstranti požadují odchod prezidenta Sáliha
Jen samotný Izrael (HNP 25 790 USD per capita) dokáže ročně vyprodukovat více vědeckých a odborných článků než všechny ostatní státy Blízkého východu. Miliardový islámský svět se může pochlubit jen jedinou Nobelovou cenou za fyziku, kterou získal doktor Abdus Salam v roce 1979.
Islámská averze vůči vzdělání jiného než teologického charakteru neexistuje odjakživa.
V raném středověku byla naopak muslimská civilizace pokročilejší v přírodních a technických vědách než Západ. Jenže pak zvítězila filozofická škola interpretující Alláha jako Boha, který je všemohoucí v doslovném smyslu tohoto slova. Zatímco židovsko-křesťanský Bůh stvořil svět a přírodní zákony, Alláh má moc přírodní zákony změnit v libovolném okamžiku podle vlastního uvážení. Přijmeme-li předpoklad absolutní všemohoucnosti, logicky z něho vyplývá, že studium přírodních věd je méněcenné ve srovnání s memorováním koránu, který je považován za autentické slovo Alláha. A odtud logicky plyne zaostalost islámského světa v oblasti exaktních věd – a nejen jich, neboť i účetnictví je často považováno za cosi méněcenného.
Egypt, Káhira, 11. února: oslavy po svržení prezidenta Mubaraka
V roce 1835 se lord Macaulay rozhodl zavést v Indii moderní školství. Následovala petice s cílem vyloučit z něho muslimské děti. Petici zorganizovali muslimští učenci. Rodiče, kteří se rozhodli čelit zákazu duchovních, čelili výhrůžkám a posměchu. Toto se stalo v Indii, ale zcela stejný postoj k vědě a vzdělání převládal v celé muslimské civilizaci. Důsledky trvají doposud v podobě nevzdělanosti a chudoby. Znalost koránu nazpaměť prosperitu nepřinese.
Pokud jde o kolonialismus – Evropané měli velkorážné kanony, parníky a kulomety Maxim. Díky vědecko-technické revoluci. Muslimové nikoli. Tím je řečeno vše.
Socialismus po arabsku
Po válce, ve které Západ málem zničil sám sebe, získaly arabské země samostatnost. Mnohé z nich založily svoji ekonomiku na modelu "arabského socialismu" (al-ištirakíja al-arabíja). Vymyslel jej syrský křesťan Michel Aflaq podle vzoru evropského nacionálního socialismu. Hjalmar Schacht, bývalý Hitlerův ministr financí, byl poradcem řady arabských vlád. Socialistická ekonomika založená na státní kontrole podniků, administrativně stanovených cenách a mzdách, progresivních daních a státním plánování byla přizpůsobena arabským podmínkám.
Alžír, 12. února: protestující alžířané požadovali odstoupení egyptského prezidenta Mubaraka
Ve své době to možná vypadalo jako modernizace ve srovnání se středověkými poměry řady arabských zemí; pak se ovšem ukázalo, že i tato forma socialismu selhala. Nacionální socialismus v Německu fungoval jako nástroj pro mobilizaci válečné ekonomiky. Jeho arabská verze však nedokázala nic než podřídit vládní kontrole a progresivnímu zdanění ty části ekonomiky, které jakž takž fungovaly. Fiasko způsobilo obrovskou frustraci chudých vrstev. Odtud nebylo daleko k názoru "modernizace selhala, vraťme se k fundamentům islámu".
Donedávna byli hrází vůči fundamentálnímu islámu diktátoři, které vynesla právě vlna arabského socialismu. Sice nevyznávali hodnoty Západu, ale byli většinou schopni se s ním domluvit. Pokud tato hráz selže, aniž by vznikla nová, neznamená to pro budoucí vývoj demokracie v zemích severní Afriky a Blízkého východu nic dobrého.
