Kdyby s oběma muži člověk chodil do školy, dokázal by si je klidně představit jako své přátele. Jenže tak nějak stojíme teď každý na jiné straně barikády. Já obdivuji svého ministra zahraničí pana Schwarzenberga a jeho nekompromisní postoj ke všemu, co jen zapáchá porušováním lidských práv.
Naopak oba běloruští diplomaté slouží muži, kterému se při vyslovení pojmu "lidská práva" zvedne žaludek, otevře kudla v kapse a zježí chlupy po celém těle.
Navštívila jsem ve čtvrtek pana velvyslanec i pana tiskového mluvčího. Byli jsme na sebe hodní. Jen na to novinářské setkání přišly pouze čtyři děvčata, včetně mne. Ostatní novináři byli buď nemocní, nebo se jim do "bašty posledního evropského diktátora" nechtělo.
"Zvali jsme je," hlesnul Valentin a já mu věřím, že by i krajně kritickým kolegům či příslušníkům běloruského opozičního tábora sídlícím v Praze nenastrouhal do čaje muchomůrku. "Nepřišli," dodá a možná se mi jen chce zdát, že mu to je opravdu líto.
Nicméně jemu i panu velvyslanci věřím, že stojí o dialog a že se chtějí bratřit s Bruselem víc, než s Moskvou. Vlastně jim snahu ukázat sebe i Bělorusko v civilizovaném světle jejich nadřízení v čele s tím nejvyšším pořádně pokazili, když nechali dost brutálně rozehnat demonstraci lidí nespokojených z vítězstvím Lukašenka ve volbách.
Jenže poslání diplomata je reprezentovat svou zemi, i kdyby se dopouštěla těch nejhorších zločinů.
Atmosféra je přátelská, a tak seberu odvahu a zeptám se na několik ožehavostí. "Proč Lukašenko potřebuje 80 procent hlasů, když by mu stačilo k vítězství 55 procent, a ty asi dostal i bez švindlování? Proč skoro třetina voličů hlasuje v tzv. předběžných volbách, které jsou nejkritizovanějším momentem celých voleb a největším možným polem pro podvody? Proč generálové tajných služeb nezabránili 19. 12. davu demonstrantů zaútočit na vládní budovu, když to bylo možné?
Proč neukáže Lukašenko své světlejší stránky? Vždyť poté, co dal pozatýkat kdekoho včetně svých politických rivalů a exkandidátů na nejvyšší funkci, si s ním nemůže potřást rukou snad ani náš pan prezident, a ten toho snese opravdu hodně.
Oba se smutně usmívali. Jak se na skvělé diplomaty sluší a patří. Nezradili svého chlebodárce, ale neřekli také nic, co by si člověk mohl vyložit jako "schvalování zločinu". Jen kdesi hluboko v očích jim byly vidět rozpaky a jakási světýlka spřízněnosti. Svět je nespravedlivý.
Říkala jsem si a jela jsem domů s pocitem velkého obdivu a lítosti k těmto dvěma mužům, kteří musí sloužit odpornému režimu a přesto se snaží zachovat si lidskou tvář.
Čtěte více |
Večer jsem si zašla na světovou premiéru filmu o zachránci českých židovských dětí Nicolasi Wintonovovi. Sám starý pán, kterému je přes 100 let, přijel také. Při dokumentu, kterému je možné z filmařské stránky dost vytknout, brečel celý sál, brečel exprezident Havel, posmrkával kníže Schwarzenberg, brečel ministr Vondra, brečely i všechny zachráněné "děti", které se ve čtvrtek sjely do Prahy, a myslím, že brečeli i dost protivní pracovníci podzemních garáží, kam ta atmosféra musela dolehnout.
Pak celý sál poslouchal sira Wintona a najednou jsem si vzpomněla na to čtvrteční dopoledne na běloruské ambasádě. Škoda, že tady běloruští diplomaté nebyli se mnou. Slušný inteligent je dobrá značka do inzerátu. Jenže jen neúčastnit se zla asi nestačí.
