Soljanikovi tvrdí, že dřeli na poli, pásli krávy, sušili seno, ale taky pálili samohonku a pak ji společně s přáteli usilovně po nocích likvidovali. Jinak to prý nešlo – takhle těžký život se za střízliva ke smrti dotáhnout nedá.
Podle jinak starostlivé maminky bylo nakonec dobře, že v noci Víťa nechodil domů, protože tu spoušť alespoň neviděl. Nakonec jednoho dne Vítěnka kvůli pár mincím ukopal k smrti urputného osmdesátiletého staříka, co se nechtěl vzdát svých pár babek.
Už vloni ho za to soud poslal na 13 a půl roku do kriminálu. Případ tak mohl být vyřešen. Ale nebyl. Soud tento týden odsoudil za absenci výchovy i rodiče. Je to vůbec poprvé v historii ukrajinského soudnictví, co byli otec a matka za nezbedného syna hnáni k zodpovědnosti.
Víťa při prvních výsleších uvedl, že jim byla vodka milejší, než on. Když začalo být jasné, že matku trest nemine, zhroutil se. Prosil soudce, aby ji ze všeho vynechal, že je nevinná, nebohá žena, co se málem kvůli němu udřela smrti a on se jí takto odvděčil.
V roce 2000 jsem se v Čečensku chvíli starala o 50 nalezenců. Jednou k nám do domu v Mičurinově ulici v hlavním čečenském městě Grozném vrazila ozbrojená ruská hlídka. Asi je napadlo, že bych se místo o děti mohla chvíli starat o ně a chtěli mne odtáhnout.
Děti se na vojáky vrhaly, křičely bránily mne a některé se odvážily do vojáků i kopnout. Najednou šestiletý Boiser vytáhl odněkud pravou čokoládu s oříšky, kterou dostal na Vánoce od cizinců z jedné nejmenované humanitární organizace.
Byl listopad, jako teď, a on měl snědených z celé tabulky pět čtverečků. Každý den si uštípnul milimetrový kousek, protože čokoládu miloval, chtěl se s ní laskat a ne ji sežrat. Vojáci pokus o úplatek ocenili.
Vzali do ruky umatlanou čokoládu a odešli. Ve spěchu položili sladkou tabulku na židli u dveří. Celou noc jsem brečela dojetím. Následující den děti společnými silami umlátily k smrti psa. Boiser se vsadil s Isou o ten zbytek čokolády, že mu dokáže vydloubnout oči prstem.
Ale až po smrti, ukázalo se naštěstí. Pes k nám pravidelně chodil pro zbytky, kterých pravda moc nebylo. V naději, že zase dostane pár mastných skvrn k dětem důvěřivě běžel a důvěřoval jim asi i ještě poté, co do něj kopaly a házely mu na hlavu kameny. Čokoláda může mít spoustu podob, pomyslela jsem si tehdy, a děti jsem nepotrestala.
Včera policie ve Tverské oblasti zatkla patnáctiletého žáka učiliště. Podřízl tři své dospělé kamarády. Řekli o jeho mámě, že je kurva. Což z hlediska čistě faktického nebylo daleko od pravdy. Ale chlapec se zachoval jako chlap.
Tolikrát před tím říkal, že mámu nenávidí. Jenže když jde o věc, děti se zase chvíli začnou řídit tím, s čím se narodili. Láskou. Škoda, že ji z nich během života dokážeme vytřískat. A tak ten ukrajinský soudce, co učinil historické rozhodnutí, má recht. Do kriminálu s námi.
