Vlastně to není nijak zvlášť překvapivé, až na to, že by našinec čekal na první příčce současného ruského mocnáře Putina. Rozdíl mezi nimi byl ale minimální. Výsledkům lze celkem věřit, neboť šetření provedla nejlepší ruská sociologická služba proslulá svou nezávislosti na Kremlu – Levada centrum.
Slavný, i když zakopaný
Rusové to mají se vztahem ke Stalinovi komplikované. I když je historicky dokázáno, že to byl masový vrah nebývalé krutosti a jeho činy jsou srovnatelné s činy takových velikánů zla, jako byl Adolf Hitler, v Rusku o tom většina občanů už zase pochybuje. Přitom po nástupu generálního tajemníka Komunistické strany SSSR Nikity Chruščova i v dobách perestrojky a glasnosti Michaila Gorbačova to se Stalinem šlo z kopce. Veřejné mínění nabylo v těchto obdobích určitého prozření a zdravějšího pohledu na vlastní minulost, lidé byli zásobováni o něco pravdivějšími fakty, a okamžitě na tuto osvětu zareagovali.
Stalin u Rusů vede jako nejvýznačnější muž historie, předstihl zas i Putina |
Popularita Josifa Vissarionoviče padala, až se málem dotkla samotného dna. Zdálo se, že navždy.
Jenže s nástupem tvrdé pěsti Vladimira Putina, s návratem kultu síly, moci a KGB, se obrodil i vztah k muži, který vyvraždil víc vlastních občanů než nepřátel. Kdepak, není to tak, že by prezident Putin začal velebit svého dávného předchůdce. Že by přikázal rozvěsit jeho portréty opět po celé zemi a chodil se ve dny výroční klanět ke Kremelské zdi, kde tajně v noci z 31. října na 1. listopadu Stalinovy ostatky zakopali, když je před tím nepozorovaně vynesli z Mauzolea.
Putin skutečně nevydal žádný výnos, ve kterém by svému lidu přikázal milovat Stalina z celé duše. Jen neudělal nic proto, aby si Rusové důkladně vštípili to, co napáchal. Kromě toho občas utrousí něco, z čeho je patrné, že i on chová k Josifovi Visarionovičovi velkou shovívavost, chvílemi i obdiv.
Především podle Putina to byl velký vojevůdce a vyhrál Velkou vlasteneckou válku, čímž zachránil svět před fašistickým jhem. Že si nejdřív s Hitlerem Evropu rozdělil a hodlali ji společně zotročit, o tom se v ruských učebnicích historie psát nesmí. Putin rovněž uznává obrovské zásluhy Stalina na industriálním rozvoji země. Už taktně pomlčí o tom, co ta elektrifikace, rozkulačování a technický pokrok stály životů. Pochválí stalinský režim za rozkvět kosmického výzkumu. Nepřipomene ovšem, že se tak dělo díky vědcům, které Stalin zavřel do koncentráků a donutil bádat. Zkrátka, Putin nelže, ale neříká celou pravdu, jakoby své občany šetřil. Jenže, on ten důvod, proč ruský prezident zamlčuje zločiny svého předchůdce, je krapet jiný. Putin obdivuje sílu, řád, který sám určuje, je mu vlastní systém, kdy je moc soustředěna do jedněch „spolehlivých“ rukou, vyznává kult mocných tajných služeb, ze kterých sám vzešel, a je zastáncem hesla „když si nás neváží, ať se nás alespoň bojí“. Což je pregnantním vyjádřením politického postoje Stalina. Co je ale nejdůležitější, současnému vládci Kremlu vyhovuje obyvatelstvo, které je ochotno žít v duchovním otroctví. Kdo se protiví, je potrestán, i když mnohem mírněji, než za dob Stalinových. Ovšem Putin trpělivou ideologickou prací dosáhl většího úspěchu, než kdyby používal k prosazování svého světonázoru jen represe. Nakonec se mu povedlo to, k čemu se neodhodlal ani Leonid Iljič Brežněv v dobách své relativní mentální svěžesti – rehabilitace Stalina v plné jeho zrůdné kráse.
Domácí nepřítel v první řadě
Stalin byl prakticky kanonizován, a Putin je tím okouzlen, přičemž ve skrytu duše touží po tom samém. Putinský režim ale od toho stalinského postoupil o stupeň výš – nevelebí Stalina jako otce komunistických idejí. Vzhlíží se v jeho imperátorské podstatě. Proto je dnes v Rusku vedle generalissima podobně idealizován i imperátorský dům Romanovových. Každým rokem víc lidí v Rusku je schopno prohlásit: „Car je pro nás lepší, než prezident.“ Nebo. „Parlament nepotřebujeme, stačí nám schopný vůdce, který vše rychle rozhodne, bez zbytečných diskusí a okolků, postará se o nás a je na něj spolehnutí“. Spolu s oblibou Stalina se vrací i stalinská architektura, která má v člověku vzbuzovat pocit malosti a podřízenosti vyšší autoritě. Takový Triump-Palas v Moskvě, chvíli nejvyšší bytová budova Evropy, je kopií stalinských „vysotek“. To vše má dokládat „efektivitu diktatury“. Diskuse zdržují, opozice kazí velkolepé plány. Pryč s oběma.
Smíchání imperátorských a komunistických idejí vytvořilo v hlavách mnohých Rusů buřtguláš. Jak jinak si vysvětlit, že ti, kdo milují Alexandra Solženicyna a jeho knihy o Gulagu, jsou zároveň obdivovateli Stalina. Jednoho z otců sovětských koncentráků. Putinův režim nese jasné neostalinské prvky a posiluje je přiživováním mýtů, které totálně pokřivují pohled Rusů na řadu historických událostí.
Patří sem v první řadě 2. světová válka, která je dnes v Rusku prezentována jako jednoznačné vítězství sovětského národa – což je samozřejmě fakt nepopiratelný - aniž by padla zmínka o západních spojencích, rabování a znásilňování sovětských vojáků nebo třeba o snaze mnohých národů SSSR bojovat v řadách německých vojsk proti nenáviděnému bolševismu. I proto jen 12 procent lidí dává vinu za obrovský počet obětí během války sovětskému vedení v čele se Stalinem. Málokdo se zamýšlí nad tím, proč Němci měli ztráty zásadně nižší. Ekonom a historik Grigorij Popov patří mezi tu přemýšlející menšinu. Zjistil, že ve 30. letech minulého století SSSR vydával mnohem víc peněz na výstavbu Gulagů a vybudování represivního aparátu, namířeného na likvidaci vnitřního nepřítele, než na obranu země, zbrojení a výcvik vojska. I to je Stalinova zásluha. Represe? No, nějaké prý byly, ale i to byla cena za industrializaci a vítězství ve válce. Bez nich by Stalin neměl otěže pevně v rukou.
Úplně nejzajímavější je, že ještě v roce 2011 byli Rusové ke Stalinovi mnohem kritičtější – 18 procent ho vinilo z příliš velkých válečných ztrát. A v roce 1997 celých 34 procent! Je jasné, že s ruskou společností někdo šikovně manipuluje, deformuje jí a izoluje od civilizovaného světa. Historie je zbavena vědecké podstaty a opatřena ideologickým nánosem. Má sloužit nikoliv k poznání vlastních kořenů, minulosti a tradic, ale k posilování vlastenectví a šovinismu. Zemi je třeba mobilizovat, nebezpečí opět číhá všude. Takový manager autoritářského typu je to nejlepší, co Rusko může potkat. A potkalo.
Dějiny krutovlád
Rusové ne poprvé za posledních pětadvacet let hledali svého největšího hrdinu v historii. Ne vždy se usnesli na Stalinovi, ale skoro vždy si vyberou tyrana. Jakoby hypnoticky obdivují násilnické vládce. V jednom z ještě předputinovských průzkumů vítězí Alexandr Něvskij – středověký válečník, který žil v dobách, kdy Rusko bylo kolonií Mongolské říše. Něvskij se proslavil hlavně vybíráním daní a zabíjením ruských knížat, která se proti mongolské vrchnosti bouřila. On jí sloužil ze všech sil.
„Jak vybudovat dějin, jež stojí na nekončícím vzájemném zabíjení a zrazování se?“ ptá se vynikající rusko-britský politolog Peter Pomeratsev. Jedna možnost je statečně se s tím dědictvím poprat. Rusové zatím volí jiný postup – dějiny přepisují tak, aby vyhovovaly přítomnosti.
