Naším cílem byla obec Luštěnice – Zelená. V mých představách něco zcela marginálního, vesnička o třech chaloupkách, s jednou studnou pro všechny stárnoucí obyvatele a obecním bláznem k tomu. Jenže najednou se tma maličko rozestoupila, před námi se rozvinula do dáli cesta s lucernami veřejného osvětlení, pomalu tak dokonale zářící jako Národní třída v Praze. A tak jsme to oba uviděli.
Tenhle kdysi nejsevernější výběžek bývalého obrovského vojenského výcvikového prostoru „Milovice-Mladá“ vypadal jako nově postavená luxusní čtvrť velkého města, nejspíš v Holandsku, možná i někde ve Skandinávii. Řady krásných řadových domků, za nimi zřejmě zrekonstruovaná kasárna. Nebo spíš oprýskané paneláky, ve kterých si československého „luxusu“ užívaly důstojnické manželky. Dnes nádherné bytové domy s krásnými okny, pravými úhly a vypulírovaným okolím.
Některé z těch světýlek v přízemí patří rodině z Kazachstánu, kterou hledám, abych si pohovořila o tom, proč nemohou koupit zimní boty svým dvěma dětem a proč dvouletý chlapeček nemá vlastní přikrývku.
Mladí manželé, jedno děcko dvouleté, jedno čtyřleté. Doma se mluví kazašsky a rusky. Byteček je to jako klícka pro kanára. Nebo spíš pro kolibříka. Kuchyňka téměř bez nábytku, pokojíček velikosti špajzu s jednou válendou a dětskou postýlkou, ze které klučina už tak trochu mezi šprinclema trčí, neboť mu začíná být krátká. „Nastěhovali nás sem, když jsme ještě neměli děti a já měl práci,“ říká v Kazachstánu vystudovaný inženýr na dobývání plynu a ropy, u nás pak „ajťák“, než mu firma zkrachovala, dnes klient „pracáku“. Manželka kadeřnice přikyvuje. Čtyřletou dceru jí do školky nevzali. Je plno. Holčička se nemá od koho naučit česky. O první integrační kroky se s ní pokusil můj napůl afghánský syn trpící silnou patlavostí. Takže věci moc nepomohl.
Tenhle skoro holobyt v lesích pod Mladou Boleslaví, který má cenu výhradně pro majitele odporu k civilizaci a automobilu, stojí měsíčně 7 tisíc. Dokážu si představit prostornější bydlení v nějakém větším českém městě za stejnou, či menší cenu. Ale tohle je moderní, zářící novotou, skoro luxusní.
Kazaši nevědí, jak by svou vděčnost za obydlí, které jim po získání azylu před lety přidělilo ministerstvo vnitra, vyjádřili. Jen se tady cítí krapet izolovaní. Ani po letech neznají jedinou českou duši kolem. Prý se tady lidi spolu nebaví. Skoro se tomu dá věřit. Snad na ně i dýchá atmosféra nedávných časů, kdy zde v menším existoval Sovětský svaz. Práci Kazaši shánějí zoufale. Ukazují mi stovky mejlů s více či méně slušným odmítnutím. V místě žádná šance sehnat obživu není, to je patrné na první pohled. Autobusy jezdí jen ve všední den a hlavně tak, aby dovezli pracovníky Škodovky na směny. V továrně chtějí svářeče. Kurz a následné proškolení stojí skoro 20 tisíc.
Napadá mne, že o tom, kde si ministerstvo vnitra pořídí integrační byty pro azylanty, rozhoduje někdo s velkým smyslem pro humor. Nebo někdo, kdo nemá rád Kazachy. A ostatní šikmooké, přičmoudlé, jiné. Jinak by jim tohle nemohli dopřát. Strčit cizince do paneláku uprostřed lesa, kde se ani Čech nedokáže zařadit do kolektivu a dojíždění do práce mu sežere většinu času a peněz, to je opravdu nerozum. I z hlediska ekonomického. Kazach by pracoval, a rád. Na bývalém sovětském polygonu se ale nějak nedokáže zorientovat. A tak pobírá podporu a stojí to něco i moji peněženku daňového poplatníka.
Je to ohromné území, kde se od dob Rakouska-Uherska vystřídaly už armády čtyř států – od Rakušanů přes prvorepublikovou československou, kterou vytlačila německá okupační. Pak se vrátila opět československá a ta ustoupila v roce 68 okupační sovětské. Po jejím odchodu si zuby na unikátně opuštěné území brousila mladoboleslavská Škodovka vzdálená jen 15 kilometrů. Prý by pustinu využili jako zkušební polygon pro testování svých aut. Na 370 hektarech by postavili nejrůznější speciální cesty, silnice, překážkové dráhy, a to vše pečlivě oplotili a skryli před zraky konkurence i všetečných novinářů. Obyvatelé oblasti si klepali na čela. Tak dlouho čekali, až se Sověti odsunou a ostnaté dráty zmizí, a teď si do lesního kožichu nasadí automobilku s takovýmhle nápadem? Neprošlo to. Lidé se sem chtěli vrátit. Přesto, že i pro Čechy je dojíždění do práce, doprava dětí do škol, školek a kroužků, návštěvy lékařů, bank neřkuli sportovních a kulturních událostí, hodně obtížně.
Kazaši jsou v lese, bez dokonalé češtiny, přátel vozu, koně a pochopení potenciálních zaměstnavatelů, zcela ztraceni. Obávám se, že takhle zůstanou zátěží pro mou peněženku ještě hodně dlouho. Navíc jsem jim slíbila ty botičky. Dětská lesní obuv je u nás šíleně drahá.
