6.11. 8:45
Na pláži za městem Cesme se po čtvrtečním policejním zásahu přes noc opět sházeli uprchlíci. K ránu jsou v domcích jak ti, kterým se povedlo před policií schovat, tak noví, kteří přijíždějí z Izmiru a Istanbulu. Ráno opět odpluly nejméně tři čluny plně naložené lidmi. Policie podle tvrzení Afghánců, kteří už také někdy byli zatčeni, za pár dnů uprchlíky propustí. Syřany ovšem převáží do uprchlických táborů, Afghánce a Íránce, kteří zpravidla nemají dokumenty, pouští. Afghánistán totiž tyto lidi nepřijme zpátky.
Tahle dívka odplouvá už za dohledu policie.
Tři čluny, které byly ve čtvrtek už připravené k odplutí, policie včera propíchla noži, jsou neopravitelné. Lidé, kteří v nich měli odplout a nemají peníze na další, jsou zcela zoufalí. Mezi nimi je i Muhammadullah Azizy z afghánského Herátu, který osm let pracoval pro OSN. „Zachraňoval jsem uprchlíky, kteří se vraceli do Afghánistánu z Iránu a neměli kde bydlet, co jíst... léta jsem to dělal a teď jsem sám ve stejné situaci. Prosil jsem OSN, aby mi pomohli dostat se z Afghánistánu, naši rodinu napadli, bratra zmlátili, přišel o oko.. jen protože jsme pracovali s cizinci. Nemohu tam žít.. ale oni mi nepomohli. Tak se teď snažím přeplout do Evropy na vlastní pěst, tady s bratrem...,“ vysvětluje perfektní angličtinou svůj osud Muhammadullah. Měl jet lodí, kterou včera rozřezali turečtí vojáci (nebyla to běžná policie, jak jsem zjistila, ale nějaká vojenská speciální jednotka).
„Zachraňoval jsem uprchlíky, kteří se vraceli do Afghánistánu z Iránu a neměli kde bydlet, co jíst,“ popisuje.
Muhammadullah Azizy z afghánského Herátu osm let pracoval pro OSN.
Ti, které ve čtvrtek nesebrala policie, se pokusí odplout dnes. Zoufale však chybějí čluny, které rozřezala... I tak se ale několik nových člunů podařilo sehnat.
Ráno opět odpluly nejméně tři čluny plně naložené lidmi.
5.11. 19:39
Ve čtvrtek po šesté hodině ranní sem především afghánští a íránští uprchlíci začali přinášet nafukovací čluny a pádla.
Bez pádel se nedá vyplout, motory nejsou moc spolehlivé a někdy se po cestě rozbijí.
Jako každý den, stovky lidí měly nastoupit a vyrazit za svým kýženým cílem. Podařilo se to ale jen zhruba 220 z těch, kteří se ráno oblékli do záchranných vest.
Poslední zamávání.
Díky oranžovým vestám jsou loďky na moři dobře viditelné.
Ve chvíli, kdy se poslední tři čluny chystali spustit na vodu, objevila se na místě policie. Nechala ještě jeden člun odplout, a pak zasáhla. Stovky lidí naložila do autobusu a odvezla do uprchlického záchytného zařízení.
Policie právě obkličuje pláž. Takže odplouvání bylo dost hektické.
Tahle dívka odplouvá už za dohledu policie.
Další stovky jsme celý den potkávaly, jak vylézají z úkrytů. A další stovky nových „cestovatelů“ přicházely na pláž, kde budou jako jejich předchůdci zase čekat na člun, dohadovat se telefonicky se svými mafiány, vyjednávat s převaděči a doufat, že tohle všechno budou mít brzy za sebou.
Policie obklíčila velké prostranství a velkou část lidí posadili do autobusu.
Policie odvádí uprchlíky.
Na pláž vtrhli policisté, lidé se proto rozutekli do křovisek.
Stovky dalších běženců policii unikly.
Takhle policisté lovili uprchlíky v křoviscích nad pláží.
Někteří policisté na uprchlíky nepříčetně řvali, jiní se chovali korektně. Namísto policejního servisu by ale uprchlíci potřebovali nutně pomoc NGO - i proto, že někteří na tureckých březích pochopí, že cestu nezvládnou a chtějí se vrátit domů. Nevědí ale jak.
Nejvíc vyčerpané musejí být děti. Neustále se připravují na vyplutí, plány se však neustále mění.
Nemají absolutně žádnou lékařskou péči, ani dostatek jídla.
Jiní jsou nemocní, psychicky zcela vyčerpaní, hladoví. Nemají představu, co je čeká. Mají ale zajímavé informace o tom, jak se chovat v Evropě.
Syn Chadidži Rustam má ošklivě poraněnou ruku, s velkou zhnisanou ránou. Tatínek mu ji zabalil do igelitu. Není jasné, zda brečí, protože se bojí vody nebo ho bolí ruka. Za chvíli ho strčí na člun a musí doufat, že ho na druhém břehu někdo ošetří.
Snímek zachycující nafukování člunu.
Dovnitř člunu se musí dát podlážka.
Ta se buď koupí s člunem nebo ji vyrobí z toho co najdou kolem.
Člun se nafukuje jako lehátko. Jen o hodně déle.
U nafukování člunu nechybí ani děti.
Například většina z nich nemá žádné dokumenty, protože jim poradí, aby si je s sebou nebrali. V některých zemích je prý lepší se vydávat za Íránce, v jiných za Afghánce... jazyk je tak podobný, že to běžný imigrační úředník nemůže rozeznat.
Řada z nich pochází z celkem slušně zabezpečených rodin, ale na hotely na tak dlouhou dobu a pro tolik lidi samozřejmě nemají.
Nezbytné vybavení: píšťalky a nádoby na vylévání vody.
Potkávám další stovky a stovky, snad tisíce lidí, kteří jsou na cestě do Evropy. Hledají usilovně takové místo, odkud je na řecké ostrovy nejblíž, kde jsou nejmenší vlny a kde je možné získat od převaděčů loď.
Hlavně že se podařilo nahodit motor.
Ještě že bylo alespoň devět stupňů.
Afghánci většinou získali doma íránské vízum, pak ale ilegálně, zpravidla pěšky, přešli do Turecka a tady se pohybovali směrem na západ nejrůznějším způsobem.
Stroj, kterým předchozí den rozdmýchávali oheň, slouží především k nafukování člunů.
Děti mezitím buď skotačí nebo mrznou
Většinou se zastavili v Istanbulu u známých, kde si nechali pasy, ještě prý nevědí, jakou národnost si pro imigrační úřady zvolí. Snad se rozhodnou podle země, kam se dostanou. Mají totiž informace, že někde mají radši Íránce, jinde Afghánce.. Syřany prý mají v oblibě všude, jenže jazyk Afghánce prozradí. Arabsky neumějí.
Jedna z rodin, které potkávám i na dálnici z Izmiru do Cesme, se připravuje na čtvrtek ráno, kdy chce odplout z Cesme na Chios. Bojí se. Je jim zima a mají hlad. Žijí v opuštěném nedostavěném satelitním městečku, do nejbližšího obchodu je to asi 4 kilometru. A na Chios 16 kilometrů. Zítra to prý zvládnou. Ve středu večer jsou ještě všichni mírně euforičtí.
Jedno z mála dětí, které má plaveckou vestu.
Rodiny mají velký strach. Hlavně o děti, které neumějí plavat. Často plavat neumějí ani dospělí.
Hazarijec z Afghánistánu prý neumí plavat. Rozjímá před cestou a pozoruje vlnobití.
Poslední noc před plavbou je chladná. V některých domcích se dá zatopit v improvizovaných pecích. V jiných si lidé dělají otevřená ohniště a riskují, že ještě než se utopí, udusí se kouřem.
Uprchlíci si našli kus za městem Cesme nedostavené domky v části zvané Domus Čukuru, v krásné přírodě ovšem bez vody, elektriny či toalet.
Běženci si zatápějí v jednom z provizorních obydlí.
Zítra ten samý nástroj použijí k nafukování člunů.
V Izmiru došly téhle afghánsko-iránské skupině peníze... a tak 87 kilometrů až Do letoviska Cesme, na pobřeží, odkud vyplouvají na řecký ostrov Chios, jdou někteří pěšky. Většinou mladí muži pochodují, pro ženy a děti se vyškrábnou poslední úspory a koupí se jim jízdenka na autobus.
