Pak jsem zjistila, že se dohodnul s majitelem domu, který jsem si v Kábulu pronajímala, napsali společně na smlouvu jednou takovou částku, než měl pan domácí v úmyslu, a on, Junus, nakonec každý měsíc dostával svůj podíl za podvod.
Junus byl připraven vždy včas uskočit, kdyby mým směrem letěla kulka, pustit mne galantně první při vstupu na minové pole či oznámit nenápadně kolemjdoucí mravnostní policii, že kouřím a ředím si pálenku z rozinek kokakolou. Tvářil se ale jako bodyguard prezidenta USA. Junus byl prostě krysa. Pomohl mi ale významně ke zjištění, že tihle Afghánci jsou lidi, jako my. A nic jim nepomůže, že o nich kolují po světě mýty a legendy jako o nejohroženějších bojovnících, hrdých horalech a zarytých vlastencích. Tuhle pozitivní diskriminaci si nezaslouží. Stejně jako si Rusové nezaslouží diskriminaci výhradně negativní.
O uplynulém víkendu do pohraničního afghánského města Hairaton přijela spousta náklaďáků naložených až po okraj humanitární pomocí určenou afghánskému lidu. Jedenačtyřicet automobilů ruské výroby KAMAZ mělo bílou barvu míru, byly naleštěné a při fotografování se sympaticky seřadily do lajny. „Je to dar ministerstva pro výjimečné situace Ruské federace určený Islámské republice Afghánistán?“ přečetl z listu jeden z místních afghánských úředníků v obleku, co mu neseděl, a v kravatě růžové barvy. Přítomni byli i ruští diplomaté v čele s generálním konzulem RF Alexandrem Golovinem, který se usmíval pod vousy, a několik novinářů, kteří diplomaty a úředníky usilovně fotografovali a natáčeli. Úředníci a diplomaté potěžkávali pytle s moukou (bylo ji přes 3 tisíce tun) a hladili očima celý náklad za více než 2 milióny dolarů.
Golovin si vzal slovo. Tvrdil, že prioritou ruské politiky v Afghánistánu je humanitární pomoc. Nic jiného. Žádná politika. Jen hladové žaludky prostých Afghánců. Vlastně ještě nezávislost, svoboda a celistvost této země obývané hrdými muži a poslušnými ženami. Tak to neřekl, ale myslel.
V pozadí, celkem bez velkého zájmu ze strany kamer a fotoaparátů, se pohybovali chlapíci z ruského ministerstva pro výjimečné situace a jejich afghánští kolegové. Nehovořili ani o celistvosti, ani o svobodě, ale o tom, jak a kde to vyložit a komu co dát. Neměli kravaty ani saka, ale turbany, vousy, potetované paže a poněkud drsnější pohledy. Ruskou mouku odvezou rodinám, které přišly o veškerou, i v lepších letech ubohou, úrodu v důsledku ničivého sucha. Dost se při tom nadřeli, ale už je nikdo nefotografoval. Pak si spolu dali „haš“.
V Kábulu dodnes stojí desítky nevzhledných paneláků, které tady nastavěli Sověti za vrcholné okupace Afghánistánu, i před ní. Také v rámci pomoci. Kupodivu, i když se mi tomu nikdy nechtělo věřit, o byty v oprýskaných barácích s neuvěřitelně ošklivým okolím, ponurými chodbami, nefungující kanalizací a vodovodem, malými balkóny, kam se stádo koz nevejde, i věčně studeným ústředním topením, je obrovský zájem. Před pár lety přiletěla do Kábulu na výpomoc západním humanitárním organizacím ruská polní nemocnice s perfektním vybavením a skvělým personálem. Byla vojenská. Ani se mi do ní nechtělo, protože lepší cíl pro sebevražedného atentátníka, než vojenský stan s ruskou vlajkou, si jen málokdo dovede představit. Pak jsem neodolala. V nemocnici ruští vojenští doktoři a usměvavé, korpulentní sestřičky ošetřovali stovky Afghánců v turbanech i bez nich. Čistili jim zhnisané pahýly, které jim zbyly po střetu s minou, nejspíš tou, co tam zanechali jejich krajané před pár lety. Vymývali rozbředlé jizvy po lashmánii, kterou způsobuje takový lstivý komárek, jež s ruskou invazí nemá nic společného. Sestřičky byly rusky laskavé – na první poslech obhroublé (dědo, vyprdněte se na ty přísné mravy), světaznalé (v Africe byla vodka za babku, tady ani kapka), a mateřské (hochu, toho pinďoura ti lajdácky obřízli). Každým dnem na ně stála větší fronta. Lidi sem začali vodit své děti, neboť pochopili, že je Rusové nejedí. Ani s jejich hlavami nehrají fotbal, jak se v rámci válečné mytologie tradovalo.
Mouka je rozdána. Papaláši na obou stranách do zpráv vypsali studená čísla a dostali tučné odměny za dobře splněný (nebezpečný) úkol.
Na všech stranách fronty jsou lidské svině propleteny spojenectvím motivovaným nejnižšími pudy, politickým a materiálním chtíčem i touhou mocenskou a panovačnou. Pak jsou tady ale ještě hrdinové. Nesnáším to slovo, ale o pár jsem na svých cestách zakopla. Byli jak mezi sovětskými inženýry, tak mezi perskými stavebními dělníky, mezi ruskými felčary a nemocnými pěstiteli opia. Mezi pohublými afghánskými nosiči i řidiči Kamazu s hromadou mouky. Jakoby tihle lidé spolu uzavřeli nepsaný pakt o pomoci a přátelství. Na věčné časy. Bez Sovětského svazu. Nebo s ním. To je fuk.
