Chápu. Poláci určitě neskáčí radostí. Do země se jim sjelo pár desítek příslušníků národa, který má ve světě pověst nejbojovnějšího z bojovných. Čečenci se proslavili svou výjimečnou odvahou a urputným bojem za nezávislost. Ale také něčím jiným. Ve svaté víře, že na to mají právo, páchali i činy odsouzeníhodné. Mají na svědomí řadu životů nevinných lidí včetně dětí. Stejně jako Rusové. V tomhle by si tyto dva národy mohly být kvit, neboť Rusové házeli bomby na čečenskou metropoli Groznyj bez pardónu stejně, jako Čečenci bez skrupulí obsadili porodnici v jihoruském Buďonnovsku a budoucí matky přivazovali jako živé štíty k oknům.
Zakajeva Poláci nakonec zatkli, ale do Ruska jej nevydají |
Ahmed Zakajev je původním povoláním herec, dnes zbojník ve výslužbě žijící v britské emigraci. Střílel, bojoval, pamatuji si ho, jak chodil po Kavkazu v maskáčích a smál se, když jsme se ho ptali na Hamleta. Jako ministr kultury rebelské vlády si ho moc nezahrál. Nikdy také ale netleskal veřejným popravám nebo střílení rukojmí. Musím upozornit všechny účastníky diskuse, kteří si na mně vždycky zgustnou, když se zmíním o kladných vlastnostech některých čečenských partyzánů, že ani Ahmed Zakajev se o mne neucházel, nežila jsem s ním na hromádce, neplatil mi za pročečenskou propagandu a nedlužím mu žádné peníze. Tuším přesto, jaké vášně vzbudí mé konstatování, že Zakajev je pohledný muž, inteligentní bytost, prozíravý politik a dobrý voják. Hlavně ale statečný chlap, který pohodlí, dostatek a úspěch vyměnil za pofiderní vidinu svobody země, jež má rád. Neodvažuji se ani odhadnout, kolik českých mužů plivajících jedovatou slinu v internetových diskusích na kdeco by se zachovalo podobně (malá provokace z mé strany).
Teď se pan Zakajev rozhodl uspořádat sjezd všech Čečenců, kteří stojí o to pobavit se o budoucnosti severního Kavkazu a jeho patologickém vztahu s Ruskem. Ne náhodou si vybral pro místo konání téhle poněkud riskantní akce Polsko. Poláci dokázali, už několikrát v dějinách, že jim je přednější dobrá pověst než dobré bydlo. Mají s Čečenci cosi společného. A také jim na rozdíl od nás, Čechů, nepřipadají některé čečenské počiny nesmyslné. Boj proti obrovské přesile například. Nebo položení vlastního života za vlast. U nás se tohle patetické uchyláctví nenosí. V českých dějinách se mnohem častěji najdou příklady "rozumného kompromisu", než "hrdého vzdoru".
Velvyslanec RF v Polsku Alexandr Alexejev těsně před zahájením čečenského kongresu prohlásil, že Moskva požaduje vydání Zakajeva. Pokud se objeví v Polsku, doufá v jeho okamžité odeslání do RF – v poutech samozřejmě. Tady je obviněn z terorismu. Ať už něco udělal či nikoliv, půjde demonstrativně bručet a konce svého trestu neodbručí. Čeká ho zpolitizovaný soud, státní televizí zmanipulovaná veřejnost a smrt v lágru.
Polská policie zatkla Zakajeva ve chvíli, kdy se šel zeptat na prokuraturu, proč že ho chtějí posadit do lochu. Před třemi týdny už Zakajev v Polsku byl. Nikdo ho nesebral. Věřím ve zdravý rozum Poláků. Na rozdíl od mnohých Evropanů se snaží v otázkách nejvyšší mravnosti zapomenout na to, že i je hřeje ruský plyn a obrovský polský chemický průmysl funguje jen díky ruské ropě. Zakajev má velké štěstí, že ho nenapadlo uspořádat čečenský kongres třeba v Lánech. Asi o české schopnosti vzdorovat silnějšímu soupeři něco ví.
