Ulici po ulici zmapoval Jiří Padevět Prahu v letech 1938–1945. Jeho průvodce po Praze nacistické je bedekr zvláštního druhu: odboj, kolaborace, represe, protektorátní úřady, ale i každodennost pod hákovým křížem tu má svou adresu.
Začněme otázkou, jak jste začal? Jak se vlastně takový průvodce dává technicky dohromady? Jak jste sbíral materiál, údaje, jak se rodil celkový plán?
Začal jsem návštěvou Norimberku, kde jsem si před lety zakoupil historického průvodce po městě, ohraničeného lety 1933 až 1945. Pak jsem zjistil, že v Německu vychází celá edice, snad každé větší město nebo region má svého průvodce po období třetí říše. V Berlíně je pak možné koupit průvodce po městě nacistickém, ale třeba i po městě za císaře Viléma, a pak průvodce po Berlíně rozděleném zdí. Nabyl jsem přesvědčení, že Praha by si také něco podobného zasloužila, a vzhledem k tomu, že německá řada jsou opravdu průvodci, tedy malé knížky do kapsy, odhadoval jsem práci tak na půl roku a přemýšlel jsem pouze o známých lokalitách, jako je Petschkův palác, Pankrácká věznice nebo zatáčka v ulici V Holešovičkách. Jenže během práce na těchto lokalitách se postupně ukazovalo, že místa a příběhy, které se na nich udály, vedou k dalším místům a příběhům. Začal jsem procházet literaturu, navštěvovat archivy, sháněl jsem dobové časopisy, noviny a mapy a postupoval vlastně od středu k okraji, tedy od míst obecně známých i těch méně známých až po ta, která z historické paměti prakticky zmizela.
Spisovatel Jiří Padevět.
Před pár lety jste vydal podobně koncipovaného, ale podstatně skladnějšího průvodce s Karlem Hynkem Máchou. To byla taková rozcvička na cesty s nacisty?
Karel Hynek Mácha je skladnější především proto, že se bohužel nedožil vysokého věku a nestihl tak navštívit další lokality. Kdyby se dožil věku kmeta, je průvodce po jeho stopách jistě obsáhlejší. Rozcvička to jistě byla, především v trpělivosti při hledání podrobností. Kromě toho Mácha významně zasáhl i do protektorátní doby. Jeho takzvaný druhý pohřeb, tedy vystavení rakve s ostatky v Zemském (dnes Národním) muzeu a následný převoz na vyšehradský Slavín, kde se ze slavnostního uložení stala jedna z největších národních manifestací a kde promluvil například Rudolf Medek v generálské uniformě armády Republiky československé. V květnu 1939 to ještě šlo, o rok později by dav nejspíše rozehnala Ordnungspolizei.
Co je na protektorátním období pro Prahu nejpříznačnější? Na co jste nejvíce narážel a co vás nejvíce překvapovalo?
Vzhledem k tomu, že jsem se primárně zaměřil na odboj, nacistickou represi, kolaboraci a protektorátní správní orgány, nejvíce mě překvapilo, jak se společnost v žádném režimu ani správním zřízení vlastně příliš nemění. Existuje stále stejné množství hrdinů, ochotných nasadit nejen všechny síly, ale i život, existuje stále stejný počet sviní, které udělají cokoliv, ať už pro peníze, či momentální slávu, a existuje stále stejná většina, která chce prostě nějak, pokud možno nenáročně přežít, což jí nemůže nikdo mít za zlé. Nejpříznačnější je asi opravdu to, že většina lidí chce navzdory „poměrům“ mít kde bydlet, co jíst a večer chce jít do kina. Nechci nikoho soudit a myslím, že to v knize nikde nedělám, sám nevím, jak bych se v mezní situaci zachoval, ale překvapivé je, že někdo se zlomí hned a někdo raději skočí z okna.
Stávala se Praha v průběhu let více německou? Vnímali ji Němci jako své německé město, ve kterém dočasně početně převládli Češi? Nebo se k ní chovali jako k dobytému území?
Němcům bylo vysvětlováno, že Praha je staré německé město už před rozbitím a obsazením Československa. Řada Němců tak Prahu nejspíše vnímala. Jako k dobytému území se k Praze podle mne Němci nechovali, protože ji ostatně ani nemuseli dobývat. Až do jara 1945, kdy to zkazily spojenecké nálety, považovali Prahu za bezpečné zázemí, dokonce za bezpečnější než německá města, což dokládá i přítomnost několika zařízení organizace Kinderlandverschickung, která zajišťovala ubytování a zotavování německých dětí z bombardovaných měst. Německou se Praha stávala především obrovským množstvím budov obsazených německými úřady a společnostmi, třeba Úřad říšského protektora zdaleka nesídlil jen v Černínském paláci a na Pražském hradě. Kromě toho existovala Plánovací komise pro hlavní město Prahu, sice zřízená nařízením protektorátní vlády v roce 1940, ale obsazená jen Němci, která měla za úkol vybudovat z Prahy moderní, samozřejmě německé město. Existovaly plány na zdravé bydlení okolo Prahy (dnes bychom řekli satelitní), na přemostění Nuselského údolí, magistrálu okolo Muzea i na dálniční okruh okolo města. Většina jich je dnes uložena, pokud vím, v depozitářích Národního technického muzea. Stavět se nezačalo, plánovalo se to až po skončení vítězné války.
Spojujete si ono období s něčím osobním, rodinným? Poznamenala okupace vaši rodinu? Byli z Prahy? Kde bydleli?
Rodina z matčiny strany bydlela v bytě, kde bydlím dosud, na rozhraní Nuslí a Michle. Můj strýc, matčin bratr, tehdy student karlínské obchodní akademie, byl zatčen gestapem za distribuci letáků, zřejmě Petičního výboru Věrni zůstaneme, a zavražděn v Mauthausenu. V květnu 1945 se nedaleko od tohoto bytu odehrávaly velmi tvrdé boje povstalců s jednotkami Kampfgruppe Wallenstein, postupujícími z benešovského výcvikového prostoru. Tyto jednotky se dopustily četných násilností proti civilnímu obyvatelstvu.
Kdybyste měl někoho vzít na krátkou procházku protektorátní Prahou, kudy by vedla cesta? Co byste mu ukázal první? A co je tou nejméně známou, ale zato významnou památkou na onu dobu?
Odboj máme asi nejvíce spojený s atentátem na Reinharda Heydricha, což je samozřejmě v pořádku. Cesta by tedy vedla z Panenských Břežan do Holešovic, dále do Libně a na Žižkov, kde bydlela řada podporovatelů parašutistů, a končila by v Resslově ulici u kostela. Trochu zapomenutou památkou je podle mne Kobyliská střelnice, kde položila život řada skvělých lidí včetně předsedy vlády generála Aloise Eliáše. Na požádání je přístupná i Pankrácká sekyrárna. Uznávám, že by to byla poněkud pochmurná procházka, jejíž účinky by možná šly zmírnit návštěvou barrandovských ateliérů, kde proběhl na začátku okupace poněkud operetní, až komický pokus českých fašistů o převzetí ateliérů, kde se téměř celou válku točily české i německé filmy, kde fungovala odbojová skupina, ale kde se také v květnu 1945 tvrdě bojovalo. Zcela zapomenutým místem je vila v Dykově ulici na Vinohradech, kde gestapo zřídilo tajnou porodnici pro ženy, které otěhotněly v táboře Ravensbrück. Sem byly převezeny, porodily, dítě ji bylo odebráno a byly odvezeny zpět do tábora. Těžko si asi představit něco zrůdnějšího.
Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou
Nejheroičtější místo asi známe – krypta v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Ale které místo bylo nejvíce spojeno s kolaborací?
Těch míst je celá řada, třeba sídlo Vlajky v Myslíkově ulici, kanceláře Zemědělské rady na Václavském náměstí, kde se ministr Adolf Hrubý scházel s agenty SD, hotel Zlatá husa na Václavském náměstí, kde se konala řada fašistických schůzí, ale kde se zároveň scházeli vydavatelé ilegálního časopisu V boj, redakce časopisu Arijský boj Na Příkopech, která byla sice neformální, ale hojně využívanou centrálou konfidentů a udavačů, nebo byt prvorepublikového strážníka, jednoho z nejhorlivějších českých spolupracovníků gestapa Jaroslava Nachtmanna ve Spálené ulici, kde se rovněž scházela pestrá společnost. Do roku 1939 byt patřil Adolfu Hoffmeistrovi. Kromě toho gestapo i SD vybudovalo po Praze řadu krycích firem, kam docházeli konfidenti s hlášeními.
Kniha váží myslím kolem dvou kilogramů a nedá se asi říci, že by si ji člověk bral na procházky do tašky. Nechybí v knize vyjímatelná mapka?
Uznávám, že svazek, který váží 2,3 kg, není zrovna vhodným na delší procházku. Mapka možná chybí, ale její výroba by zvýšila cenu knihy. Doporučuji čtenářům to, co dělám sám. Výpisky do cestovního zápisníku a po návratu z vycházky porovnání vlastního zážitku z místa s informacemi v knize.
Logicky se nabízí pokračování Praha komunistická. Neláká vás to? Jak by se tady asi postupovalo?
Academia brzy vydá Průvodce estébáckou Prahou od Prokopa Tomka. Praha komunistická, nebo spíše jen Praha 1948 až 1956, by mne lákala, ale nevím, jak to pojmout metodologicky, protože odboj by nemohl být hlavním těžištěm. Spíše by se asi jednalo o kulturněhistorického průvodce. Nicméně jsem již začal pracovat na další knize s protektorátní tematikou, která se pracovně jmenuje „Krvavé jaro“. Zatím jsem ve stadiu sběru materiálu a informací a kniha by se měla týkat německých násilností proti českému obyvatelstvu od března do května 1945, opět formou průvodce po místech, kde se masakry a násilnosti udály. Počínaje Javoříčkem, Valašskými pasekami a konče nejspíše zase v Praze. Další v řadě by pak mohly logicky být násilnosti na Němcích při odsunu. Ale třeba mne jednou taky napadne veselejší téma…
