Trh s hudebními nosiči upadl po několika letech intenzivních bolestí do kómatu. Kdyby býval uměl mluvit, nežádal by o resuscitaci, ale rovnou o eutanazii. Zhruba toto vyplynulo z výroční zprávy Digital Music Report 2009, kterou zpracovala a minulý týden zveřejnila Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI). Snaží se sice šokovat čísly a smutnou statistikou, ale internetová obec, fanoušci a hudebníci, kterým nejde v první řadě o peníze, zůstávají v klidu.
Stav, ve kterém se nachází hudební průmysl (zastupovaný dnes výhradně tzv. „big four“, velkou čtyřkou hudebních vydavatelství Universal Music, Sony/BMG, Warner Music a EMI Music, nazývaných též „majors“), dokázal předpovědět každý internetový diskutér už od přelomu tisíciletí, kdy se masově rozšířilo využívání Napsteru, prvního z nejoblíbenějších programů na sdílení dat mezi uživateli sítě. Ten sice relativně brzy skončil, ale nahradily jej desítky lepších a jednodušších programů. Dosud nikdy nebylo snazší dostat se zadarmo k hudbě, filmům, počítačovým hrám i softwaru.
Oslovit a zaujmout
Prodej hudby v digitálním formátu (například a zejména přes iTunes) se na celkových tržbách za prodej hudby vloni podílel zhruba dvaceti procenty, IFPI nicméně odhaduje, že až 95 (!) procent stahování hudebních souborů z internetu jsou nelegální, pirátské nahrávky.
Analytik hudebního průmyslu Phil Tripp navíc doplňuje, že „lidé sice hudbu pořád nakupují, ale dávají přednost výprodejům, bazarům a zlevněným deskám; novinky za plné ceny je téměř nezajímají“. Podle něj je jisté, že jakmile pocítí důsledky ekonomické krize i běžní hudební konzumenti, situace se ještě zhorší. Pokud mohou mít desku na internetu zadarmo, rozmyslí si, za co jiného utratí své peníze. Připojení k internetu, které navíc nemusí být ani nijak závratně rychlé, aby uživatel stáhl desku, je k dispozici takřka všude.
Majory, které trpí nejvíc, se (velmi těžkopádně a neohrabaně) snaží přeorientovat na internetový, digitální trh, obchodování s fanouškovskými artikly (trička, hrnky, speciální limitované edice, plakáty, mobilní vyzvánění...), licencování počítačových her typu Guitar Hero, Rock Band nebo Singstar, případně prodej jednotlivých skladeb do reklam, rádií a televizí a podporu živých vystupování. Jak říká Elio Leoni Sceti, šéf EMI: „Naším úkolem už není vydávat cédéčka, která by si fanoušci mohli položit na polici ve svých pokojích. Teď se snažíme pouze oslovit a něčím naše potenciální zákazníky zaujmout, ať jsou kdekoliv.“
Velká světová turné však mohou být v budoucnu také problémem, a sice kvůli nepříznivým kurzům měn. „Pořadatelé koncertů amerických kapel jinde na světě nebudou tolik riskovat, protože by neobhájili vysokou cenu vstupenek,“ tvrdí Tripp. „Velké hvězdy nejsou zvyklé smlouvat o ceně.“
Náklady na minimu
Menší či nezávislá hudební vydavatelství čelí stejným problémům, ale mnohem efektivněji. „Snažíme se držet náklady na minimu. Pokud je kapela, kterou zastupujeme, dobrá, vydělá si na sebe sama. Věřte mi, že hudební fanoušci, kteří mají denně k dispozici desítky nových i starých nahrávek na internetu, ten rozdíl poznají. Žijeme především z příjmů z prodeje digitálních nahrávek, fyzických nosičů lisujeme tolik, aby se jejich prodejem pokryly náklady,“ říká Martin Mills, ředitel Beggars Banquet.
Mezi fyzické nosiče patří nejen CD, ale také vinyly, které v posledních letech opět získaly na oblibě, a to nejen u hudebních fajnšmekrů. „Zatímco běžná cédéčka většinou všechna neprodáme, polovina vinylů zmizí už při tzv. předobjednávce,“ tvrdí Mills a doplňuje: „Rozhodně nás ale čeká náročný rok.“ Že se krize dotkne malých labelů méně, je spíše odrazem skutečnosti, že nezávislá vydavatelství nikdy příliš nevydělávala.
Nejvíce na krizi „vydělají“ samotní fanoušci. Za peníze, které ušetří na cédéčkách a vstupenkách na koncert hvězd, které nepřijedou, si možná na eBayi pořídí nějakou skvělou raritu nebo podpoří na mySpace objevenou kapelu, která si desky nahrává a vydává sama. A sama je pak na síti prodává.
Tento tzv. „udělej si sám“ přístup (z anglického D. I. Y. - Do It Yourself) bude totiž jako jedna z mála věcí z ekonomické krize profitovat. Nikdy dřív nebylo snazší sednout si k počítači, na koleně si udělat svou vlastní muziku (např. ze zvuků linoucích se otevřeným oknem), tu s pomocí počítače a kolegů - počítačově gramotných hudebníků roztroušených po celém světě - nahrát a vdechnout jí jednoduchou internetovou propagací život. Nebo vzít kytaru, konečně se naučit i třetí akord, překonat stud ze zpívání, „vyvěsit se“ a sledovat reakce z celého světa.
Že je to příliš práce a peněz? Ne, je to jednodušší a levnější, než si myslíte. Krátký seriál Lidových novin sice z nikoho další AC/DC neudělá, ale ukáže možnosti, které „producentka krize“ ve spolupráci s „manažerem internetem“ nabízí.
Stav, ve kterém se nachází hudební průmysl (zastupovaný dnes výhradně tzv. „big four“, velkou čtyřkou hudebních vydavatelství Universal Music, Sony/BMG, Warner Music a EMI Music, nazývaných též „majors“), dokázal předpovědět každý internetový diskutér už od přelomu tisíciletí, kdy se masově rozšířilo využívání Napsteru, prvního z nejoblíbenějších programů na sdílení dat mezi uživateli sítě. Ten sice relativně brzy skončil, ale nahradily jej desítky lepších a jednodušších programů. Dosud nikdy nebylo snazší dostat se zadarmo k hudbě, filmům, počítačovým hrám i softwaru.
Oslovit a zaujmout
Prodej hudby v digitálním formátu (například a zejména přes iTunes) se na celkových tržbách za prodej hudby vloni podílel zhruba dvaceti procenty, IFPI nicméně odhaduje, že až 95 (!) procent stahování hudebních souborů z internetu jsou nelegální, pirátské nahrávky.
Analytik hudebního průmyslu Phil Tripp navíc doplňuje, že „lidé sice hudbu pořád nakupují, ale dávají přednost výprodejům, bazarům a zlevněným deskám; novinky za plné ceny je téměř nezajímají“. Podle něj je jisté, že jakmile pocítí důsledky ekonomické krize i běžní hudební konzumenti, situace se ještě zhorší. Pokud mohou mít desku na internetu zadarmo, rozmyslí si, za co jiného utratí své peníze. Připojení k internetu, které navíc nemusí být ani nijak závratně rychlé, aby uživatel stáhl desku, je k dispozici takřka všude.
Majory, které trpí nejvíc, se (velmi těžkopádně a neohrabaně) snaží přeorientovat na internetový, digitální trh, obchodování s fanouškovskými artikly (trička, hrnky, speciální limitované edice, plakáty, mobilní vyzvánění...), licencování počítačových her typu Guitar Hero, Rock Band nebo Singstar, případně prodej jednotlivých skladeb do reklam, rádií a televizí a podporu živých vystupování. Jak říká Elio Leoni Sceti, šéf EMI: „Naším úkolem už není vydávat cédéčka, která by si fanoušci mohli položit na polici ve svých pokojích. Teď se snažíme pouze oslovit a něčím naše potenciální zákazníky zaujmout, ať jsou kdekoliv.“
Velká světová turné však mohou být v budoucnu také problémem, a sice kvůli nepříznivým kurzům měn. „Pořadatelé koncertů amerických kapel jinde na světě nebudou tolik riskovat, protože by neobhájili vysokou cenu vstupenek,“ tvrdí Tripp. „Velké hvězdy nejsou zvyklé smlouvat o ceně.“
Náklady na minimu
Menší či nezávislá hudební vydavatelství čelí stejným problémům, ale mnohem efektivněji. „Snažíme se držet náklady na minimu. Pokud je kapela, kterou zastupujeme, dobrá, vydělá si na sebe sama. Věřte mi, že hudební fanoušci, kteří mají denně k dispozici desítky nových i starých nahrávek na internetu, ten rozdíl poznají. Žijeme především z příjmů z prodeje digitálních nahrávek, fyzických nosičů lisujeme tolik, aby se jejich prodejem pokryly náklady,“ říká Martin Mills, ředitel Beggars Banquet.
Mezi fyzické nosiče patří nejen CD, ale také vinyly, které v posledních letech opět získaly na oblibě, a to nejen u hudebních fajnšmekrů. „Zatímco běžná cédéčka většinou všechna neprodáme, polovina vinylů zmizí už při tzv. předobjednávce,“ tvrdí Mills a doplňuje: „Rozhodně nás ale čeká náročný rok.“ Že se krize dotkne malých labelů méně, je spíše odrazem skutečnosti, že nezávislá vydavatelství nikdy příliš nevydělávala.
Nejvíce na krizi „vydělají“ samotní fanoušci. Za peníze, které ušetří na cédéčkách a vstupenkách na koncert hvězd, které nepřijedou, si možná na eBayi pořídí nějakou skvělou raritu nebo podpoří na mySpace objevenou kapelu, která si desky nahrává a vydává sama. A sama je pak na síti prodává.
Tento tzv. „udělej si sám“ přístup (z anglického D. I. Y. - Do It Yourself) bude totiž jako jedna z mála věcí z ekonomické krize profitovat. Nikdy dřív nebylo snazší sednout si k počítači, na koleně si udělat svou vlastní muziku (např. ze zvuků linoucích se otevřeným oknem), tu s pomocí počítače a kolegů - počítačově gramotných hudebníků roztroušených po celém světě - nahrát a vdechnout jí jednoduchou internetovou propagací život. Nebo vzít kytaru, konečně se naučit i třetí akord, překonat stud ze zpívání, „vyvěsit se“ a sledovat reakce z celého světa.
Že je to příliš práce a peněz? Ne, je to jednodušší a levnější, než si myslíte. Krátký seriál Lidových novin sice z nikoho další AC/DC neudělá, ale ukáže možnosti, které „producentka krize“ ve spolupráci s „manažerem internetem“ nabízí.
