3. dubna 2008 10:26 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Prozatím maluju

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Ruším kočky na hřbitově. Tak je aspoň maluju, říká Marek Brodský.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ruším kočky na hřbitově. Tak je aspoň maluju, říká Marek Brodský. | foto: Tomáš Hanzl
PRAHA „Koupíš si francouzskou pastu za osm stovek a napatláš ji na plátno, s vrstvou akrylu vznikne ten reliéf.“ Snažit se v hovoru s Markem Brodským o spisovnou češtinu je zbytečné. A předstírat vykání rovněž. Mnohostranný umělec, syn slavného otce se představuje v roli výtvarníka. V pondělí 7. dubna otevře v kavárně Carpe Diem v Praze na Flóře výstavu svých čerstvých obrazů. Společným znakem téměř všech je typický motiv „krchova“.
* LN I když jsou celkem veselé, proč zrovna hřbitovy?

Nevím, asi že nás to všechny jednou čeká, možná je to vypořádávání se s tím, co bude, že se tam jednou taky budu válet. Ale kdo ví, třeba mě zejtra napadne jiná pohádka.

* LN Třeba o tom, proč na hřbitovech trůní často parta koček?

Vždycky mě bavilo na hřbitovy chodit, ať už na chalupě nebo třeba na Olšanech, a ony tam holky vždycky jsou, mají tam klid, tak si to tam dávají s klukama a já mám špatný svědomí, že jsem je vyrušil, tak je aspoň zvěčňuju. Ale jak říkám, můžeme vymyslet třeba jinej příběh, proč tam ty kočky jsou... Kdysi jsme si s Ivanem Hlasem říkali, že nejúžasnější by bylo umět zábavně lhát, to by bylo příjemný i pro toho novináře i pro zpovídaného, a nakonec i pro toho, kdo rozhovor čte. Já to ale neumím.

* LN Tak tedy vážně. Neodráží se v těch obrazech i tvůj skeptický postoj k životu, který srážíš nadsázkou a nadhledem?

No, asi nemám nějak zvlášť dobrej pocit ze života.

* LN Nikdy?

Většinou ne. Mám možná dědičnej sklon ke skeptickému pohledu na život a jsem vždycky znovu šokován čímkoli pozitivním, když něco dobře dopadne, považuju to za zázrak. To je ale výhoda: máš radost, když se něco podaří.

* LN Co to způsobilo? Geny, nebo životní zkušenost?

Myslím, že to může být kombinace obojího. A takovej podivnej pocit zodpovědnosti za celou zeměkouli. Vidíš, jak se lidi k sobě chovají. Možná je to jen strach, kam se sune celá jedna civilizace. Že převažuje to špatný nebo smutný. Už to, jak celá tahle euroatlantická civilizace není schopná rozpoznávat svoje elity. Každej zná Vladka z vily, ale nikdo nezná špičkového neurochirurga. Neumím říct, co mě naštvalo předevčírem, ale tohle cítím trvale. Ráno se probudíš, rozhlídneš, a fakt není moc z čeho se radovat.

* LN Co třeba z toho, že k tomu marasmu kolem nepřispíváš?

Jasně, ale to je málo a myslím, že čím je člověk starší, tím je to hledání obecné užitečnosti větší a větší. Vždycky si říkám, k čemu jsou nějaká písnička nebo obraz, i když třeba udělají někomu konkrétnímu radost, dobrý. Jestli by nebylo lepší dopravit kamion konzerv někam na druhej konec zeměkoule, kde není co jíst.

* LN Každý umí něco. K čemu by dostali umělci do vínku nadání?

No, kéž by to tak bylo. Zatím se ještě do Člověka v tísni nehlásím, prozatím maluju...

* LN Napadlo mě, jestli ty tvoje „krchovy“ nemají souvislost i s otcovou smrtí?

To ani ne. Maloval jsem stejný věci dávno před tím, než se táta rozhodl, jak se rozhodl. Já možná ty věci dělal i proto, jak táta se smrtí zacházel ještě za života. Nevím, nechci ho používat jako berličku. Ale všichni znají to jeho džoukování, jako třeba že sedával na topení, aby si zvyk na kremaci, a že když mi bylo patnáct, tak mi říkal „Hezká deska, ale už mi nekupuj dlouhohrající, už bych si ji nemusel stihnout poslechnout…“

* LN Vzpomínáš na něj s humorem?

Je těžký o tom mluvit, aby to nevypadalo cynicky. Celých těch pět let, co je mrtvej, se mi to vůbec nezjevuje ve formě nějakého stesku. Dokonce si myslím, že stesk je taková trochu sobecká záležitost – ještě bych si tě chtěl užít, ještě bych si chtěl s tebou pokecat. Ještě bych chtěl podrbat za uchem. Ale není den, kdy si na tátu nevzpomenu. Ale nemá to žádný emocionální zabarvení. Koukám, jak hraje Arsenal s Chelsea a říkám: „Ty, dědku, ty si vůl, to by tě tak bavilo, mohli jsme na to spolu čumět. Zase bys zvedal ty telefony a říkal ,Ano, madam?‘ Protože byl přesvědčenej, že při fotbalu může volat jenom ženská. A napadá mě při spoustě dalších situací. Jedu autem, udělám myšku a říkám si, to by ten táta ocenil, to by se mu líbilo.

* LN Našli jste ale k sobě cestu až v tvé dospělosti...

Posledních osm let jsme to doháněli. Nikdy nezacelíš to, že v dětským věku jsme si nekopali merunou na zahradě, což částečně bylo daný asi i tím, že mě táta měl v dost pozdním věku, byl už velkej kluk a já zase byl vždycky trochu mentálně zavostalej, tak jsme si pokecali až později. Smáli jsme se stejným věcem, bylo roztomilý a překvapivý, na co všechno jsme měli stejnej názor... Ale pocit, že jsme to aspoň stihli, je úžasnej, i když to ještě mohlo bejt dalších deset let.

* LN Svým činem tě nezaskočil?

To, co udělal, považuju za velkou frajeřinu. Jedinej problém byl, že vzhledem k tomu jeho celoživotnímu černému vtipkování a proto, že každej pobyt u svých přátel ve špitále bral jako nejzábavnější dovolenou, nedalo se rozpoznat, kdy už to je vážný. Vtipkoval o tý svý pistoli, a oni ho zavřeli na psychiatrii, to nebylo šťastný rozhodnutí… Ale kromě toho, jeho ten svět totálně štval. Ráno si přečet noviny, naštval se na celej den, večer se kouknul na zprávy, a naštval se na celou noc. Takže on opravdu nevěděl kudy kam. Měl pocit, že tenhleten svět jde do kytek, a navíc se bál bulváru, viděl, jak jdou po všech těch Horníčcích a dalších. Nechtěl bejt přistižen v nedůstojný situaci.

* LN Jistě to sám dobře víš, ale jsi mu hodně podobný. Vzhledem – a možná i náturou?

Každého svazuje spousta věcí z rodičů, po každém zdědíme nějaký ty nedostatky a patrně je dál dáváme i dětem svejm. I já trnu, aby ten můj vklad dcera přežila. Myslím, že děti mají prostě tu smůlu, že děděj po rodičích to nejhorší. Já mám po tátovi asi právě ten ne příliš optimistický pohled na svět a lásku k některejm věcem… A taky to příjmení. To nemusí bejt vždycky výhra.

* LN Proto se snažíš uchylovat do anonymity?

Jo, ale moc se mi to nedaří.

* LN Není divu, populární mladý herec, originální malíř, zakladatel úspěšné skupiny, dobrý textař, a teď dokonce kavárník, co v Carpe Diem dává příležitost mladým talentům, kteří nemají kde hrát... Kdo by tě neznal?

Tenhle bourák je ale taky občasnej nezaměstnanej, ovšem nechodí žebrat na úřad o práci, protože je nezaměstnanej z vlastní vůle. Buď jsem strašně všestrannej, nebo taky neschopnej něco dokončit.

* LN Nebo pořád hledáš?

Vždycky když se nabízí nějaká trvalejší práce, mám do ní chuť, protože řád mi vyhovuje. Ateliér mám jinde, než kde bydlím, abych ráno musel vstát a jít „do práce“. Vlastně mám hlavně strach, že nebudu mít čas na malování.

* LN Takže to převažuje?

Malování pro mě vždycky bylo podstatný, ale pomalu se stává zvykem a je čím dál důležitější. Jsem sice společenskej, ale čím dál víc se potřebuju zašít. Před kamerou nebo na jevišti jsem vždycky problém měl. Dokonce jsem s kapelou dva roky hrál za plentou. Vozil jsem si takový žbrlení s prostěradlem, já na lidi viděl, ale oni mě ne. Při malování je člověk sám a pak si ještě může vybrat, co někomu ukáže a co ne.

* LN Nestýská se ti po bubnech?

Po bubnech nejmíň. Vlastně jsem si za ně sedl tehdy na začátku, když jsem si tu kapelu vymyslel. Neuměl jsem noty, a tak na mě zbyly. Po pětadvaceti letech se ale jednoho dne člověk probudí a vůbec neví, proč si má zase sednout se šesti smradlavejma chlapama do auta a jet do Olomouce a zase zpátky. A to zdaleka není nic proti těm klukům, to byl jen a jen můj problém. Když to vypadalo, že si budem povídat, předstíral jsem spánek. Taky už jsem velkej kluk, to jsou takový signály – přijdeš po koncertě na bar a fanynky ti vykaj, v krámě s deskama hledáš pořád častěji v oddělení oldies, a nakonec si řekneš: Nebylo toho bigbítu za těch pětadvacet let dost?

* LN V jakém rozpoložení jsi dnes?

Myslíš soukromě? Já už se ohlížím. Mám až paralyzující pocit strachu z času. Už nic nerozjíždět, už nic nestihnu. A taky jdu do třetího manželského finále a to není zrovna důvod k velkému sebevědomí.

* LN Takže jsi nepoučitelný?

Nic se v mé nepoučitelnosti a v mé naivitě nemění. Třeba moje první manželství bylo úžasný, ale já byl rozjívenej fracek, kterej neměl s čím srovnávat, to znamená, že jsem si neuměl vážit kvality toho vztahu, vážit si toho, co mám. Taky od té doby, když skončil, v mejch pětadvaceti, zůstal jsem takovým tím chronickým nerozcházečem. Na to vždycky musí přijít ta holka, já bych to radši vydržel… Někdy jsou důvody objektivní, a pak jsou rozvody z roupů: Všechno je docela fajn, ale už se nic nového neděje, a kdoví, jestli není někde tráva zelenější. Ty lidi si deset let říkají Miluju tě a pak se stanou navrhovatelem a odpůrcem, a ten odpůrce dostane obálku s modrým pruhem a tam si přečte něco, čemu kdyby měl uvěřit, tak si musí pro svou nedostatečnost hodit mašli. To, co jeden považuje za vyvážený a srovnaný, může pro druhého bejt nuda.

* LN Co tě kromě malování těší?

Třeba zrovna ty mlaďoši, co chodí k nám do Carpe Diem zahrát. Jsem nadšenej, že něco takového existuje. Já vůbec nevěděl, kolik je těch, co se o něco snažej, a jak jsou dobrý. Hrajou za velmi skromnejch podmínek, to je radost. A ten pocit, že někomu můžeš aspoň trochu při rozjezdu pomoct, je taky příjemnej.

* LN Něco podobného zažíváš v létě na „svém“ Kytlickém festivalu?

I když ten nápad zorganizovat festival vznikl jednou na chalupě u piva v hospodě z pocitu, že se tam nic neděje, nakonec jsme se spojili s Amébou, která pořádá Rock for People. Takže už druhý rok přišlo sedm tisíc lidí. Je to radost, když si představíš, že například Levellers, tahle parta anglickejch bouráků, přistane na Ruzyni, tam na ně bude čekat kamion a odveze je na hřiště v Kytlici.


Marek Brodský (* 1959)
Animátor, výtvarník, hudebník a publicista. Absolvoval SUPŠ. Jako filmový herec debutoval hlavní rolí v Drhově komedii Dneska přišel nový kluk. Filmoví diváci jej znají z dalších snímků a seriálů (Malinový koktejl, Pavilón šeliem, Rozpuštěný a vypuštěný, Mravenci nesou smrt, Galoše šťastia, Přátelé bermudského trojúhelníku, Křeček v noční košili, Mladí muži poznávají svět, Mňága – Happy end, Kázání rybám). Od roku 1982 spolupracoval na krátkých animovaných filmech jako výtvarník a animátor. Je zakládajícím členem skupiny Nahoru po schodišti dolů band, kde hrál na bicí a psal texty. V poslední době se věnuje převážně výtvarné tvorbě, je autorem ilustrací sbírek poezie i dětských knih. S Ondřejem Bezrem je spoluautorem knižního rozhovoru Celý to mám v mlze (Maťa 2003).


  • 10Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz