Jaké jsou poučení z Afghánistánu?
Asi nejdůležitější je, že jsme schopni implementovat rozvojové programy. Ale musíme více tlačit na afghánskou stranu, protože bez ní to jde velice špatně. Musí se s nimi mluvit, co nejvíce spolupracovat s komunitami a hledat podporu mezi zvolenými zástupci, což je provinční šura, která má větší slovo než jsme původně mysleli.
A co státní správa? Ta je špatně výkonná a obvykle zkorumpovaná, což stěžuje spolupráci.
Musíme se víc státní správě věnovat. Ačkoli je to náročné, ačkoli to ze začátku vypadá beznadějně, jsme tam kvůli tomu, abychom posilovali vládu. Velký problém je korupce. Existuje pár nástrojů jak ji čelit – třeba vznikl nezávislý úřad, který má boj s korupcí na starosti. My jsme to ale řešili jinak. Nejednali jsme s těmi, kteří byli otevřeně zkorumpovaní. Člověk na to přijde velmi jednoduše, protože dřív nebo později si ten dotyčný přímo řekne o úplatek. A když si neřekne přímo, tak doporučuje svoje kamarády, od kterých potom bere desátky. Korupci člověk objeví rychle, což je dobře, protože se může soustředit na to, jak ji obejít nebo zmírnit.
Jaká byla spolupráce s armádou?
Všichni jsme se učili. Poprvé došlo k tomu, že civilní složka tak úzce spolupracovala s armádou a to poučení je, že to jde. V poli jsme rychle přišli na to, že jeden druhého potřebujeme.
Kdysi jste psal na Kolumbijské univerzitě práci, která byla k působení provinčních rekonstrukčních týmů poměrně skeptická...
Jako bývalý zaměstnanec Člověka v tísni a jako člověk pocházející z nevládní sféry jsem se na to koukal poněkud skepticky. Šlo v tu dobu o americký model v Iráku, který je hodně postaven na armádních složkách. My jsme to byli schopni už trochu zcivilnit. Pozměnil jsem názory. PRT je prakticky jediný z nástrojů jak pomoci provincii v době, kdy bezpečnost je na špatné úrovni.
Měl by se počet civilních expertů v Afghánistánu navýšit?
Za dané situace nikoli. Když se navýší počet civilních odborníků, musel by se navýšit i počet vojáků. Nemá smysl držet civilního odborníka na základně, když nebude moci vyjet. Je tam určitý poměr, který se musí zachovat. Tento rok bude zajímavý v tom, že tam došlo k navýšení na straně armády a tak se ukáže, jakým způsobem jsme schopni ty výjezdy pokrýt. Ale už teď máme jednoho člověka navíc, zvěrolékaře. Nás bylo osm, teď jich je devět a do budoucna počítáme s deseti, víc ne.
Kolik jste toho za rok udělali? Nejde jen o kapku v moři?
Máme dokončených 11 projektů, 46 projektů je v běhu a dalších patnáct čeká na schválení. Nejde to kapku v moři. Třeba proto, že jsme byli schopni minulý rok dávat každý den více než 1200 lidem práci. Pokud to vynásobíme rodinnými příslušníky, můžeme se bavit o nějakých desetitisících lidech, kteří mohou žít lepší život. Nebudeme schopni samozřejmě zaměstnat každého v Lógaru a hlavně by to bylo nesprávné, protože tam nebudeme napořád. Ale dnes se vrací deset tisíc dětí do obnovených škol, lógarští mohou navštěvovat dvě nové nemocnice, probíhají projekty v zemědělství a tak by se dalo pokračovat. Není to kapka v moři.
Co byste řekl tomu, kdo tvrdí, že nemá smysl, abychom byli v Afghánistánu, protože se situace nezlepší a až se stáhneme, vypukne tam stejně válka?
To je takový ten typický poraženecký pohled nebo pohled toho, kdo o tom málo ví a staví na běžných klišé. Nemůžeme tam nevyhrát, to si nemůžeme dovolit. Musíme spíš přijít na to, jak to udělat. Způsob ale určitě je. Asi nejdůležitější je se o tom začít bavit vážně a ne házet problémy jeden na druhého – to je americký problém nebo to je evropský problém. Je to prostě náš problém, je to problém světový. Musíme začít víc koordinovat, víc se bavit o tom, co kdo tam dělá a proč.
