Učitelka Bára Dočkalová při úvodní scéně postupně říká jednotlivé věty a děti je po ní opakují. Do svého projevu dávají, někdo méně, někdo více, celé tělo, rozhazují rukama, zvyšují hlas, až křičí, jdou do podřepu. Je vidět, že i když tuto situaci přehrávaly mnohokrát, nepapouškují ji bezmyšlenkovitě, ale prožívají. A to je dětem teprve sedm let a s angličtinou začaly před devíti měsíci.
Během hodiny předvedou školáci několik desítek anglických vět. A z jejich reakcí je jasné, že chápou, co říkají.
ČTĚTE VÍCE O STUDIU JAZYKŮ |
Hra na turistu není divadlo Pokud se člověk začne učit cizí jazyk, ať už jako dospělý, či dítě, velmi brzy se samozřejmě dostane do situace, kdy po něm vyučující chce, aby si se spolužákem zahrál, tu na prodavače a zákazníka, tu na turistu v cizím městě. Nicméně učit se cizí jazyk tak, že součástí výuky je příprava divadelního vystoupení, je něco jiného.
Na rozdíl od scének v běžné výuce, kdy si studenti hrají na doktora a pacienta a sami vymýšlejí, co říct, se při využití dramatických postupů při hodině pracuje tak, že se žáci učí nazpaměť a opakují hotové věty ze scénáře. Dostanou tak věty ve správné formě opravdu pod kůži. Nevýhodou ale může být, že hrají něco, co jim není úplně blízké, a pokud se nejedná o prvňáčky na základní škole, kde je jejich jazyková úroveň jasná, může se lehce stát, že hotový scénář bude pro studenty příliš těžký nebo naopak moc lehký.
Bez scénáře
To si uvědomuje Marie Kestřánková, která učí mimo jiné zahraniční studenty ve speciálním divadelním klubu na Studijním středisku Albertov Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze. Proto se studenty nenacvičuje divadelní vystoupení podle předem daného scénáře. Nejprve se se studenty seznamuje a snaží se zjistit, co je pro ně zajímavé a na jaké jsou jazykové úrovni.
"Ptám se, co by chtěli umět říct, ale neumí to. Poznamenávám si věty, které oni říkají, ale říkají je špatně, a zapracovávám je do finálního scénáře. Takže věty ve scénáři jsou do jisté míry jejich. Scénáře jim šiju na tělo, jinak je neposunu," říká Marie Kestřánková. Ze zkušenosti totiž ví, že se nikdy nestane, aby jazyková úroveň scénáře vždy odpovídala znalostem studentů.
Tři fáze
Marie Kestřánová své kurzy dělí na tři části: první fáze je seznamovací. V ní nejde ani tak o jazyk, ale o vytvoření dobré skupiny, která by byla bezpečná a v níž se studenti mohou vyjádřit k čemukoliv. "Učitel musí mít na paměti, že jsou z různého kulturního prostředí a že někde jsou určitá témata tabu," objasňuje Marie Kestřánková, která na o výuce češtiny pro cizince divadlem píše na Západočeské univerzitě v Plzni doktorskou práci.
Ve druhé fázi se se nacvičuje jazyková plynulost, Student si má uvědomit, že si při komunikaci může pomáhat rukama, nohama, mimikou. Že i tak může předávat informace. A až ve třetí fázi přichází práce se scénářem, tedy nácvik už správných vět.
Vraťme se ale k prvňáčkům na Základní školu Marjánka. I tam je stěžejním textem pro výuku scénář v angličtině. Snaží se pokrýt každodenní běžné situace. Scénáře píše sama Bára Dočkalová. Pokud je to možné, zapracovává do nich i slovíčka z učebnice.
Odkud přijde zloděj?
DIVADLO VYUŽÍVAL UŽ KOMENSKÝVyužití dramatických postupů při výuce, v anglickém kontextu drama approach, drama in education, v německém Theaterpädagogik či Dramapädagogik, není samozřejmě nic převratně nového. Už Jan Amos Komenský psal pro své studenty hry v latině, při jejichž nácviku si mohli procvičit jazyk. Dnes je to normální metoda popisovaná v různých metodikách a publikacích. Nicméně se stále dramatická výchova či hraní divadla objevuje spíše jako doplněk běžné výuky. V Česku už se ale vyučuje i na vysokých školách, například pedagogických fakultách Karlovy univerzity a Masarykovy univerzity či na Technické univerzitě v Liberci. Příznivci této metody mají svou platformu v odborném periodiku Scenario, které vychází online zároveň anglicky a německy. Dramatická metoda nemá jednotnou tvář, není to ucelená metoda, každý vyučující ji různým způsobem a v různé míře integruje do výuky. Bára Dočkalová ze Základní školy Marjánka svůj postup nazvala "act and speak" a má jej akreditovaný u ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Výsledky své práce předvedou malí i velcí herci na druhém ročníku festivalu Divadlo jazyků, který se koná 15. až 20. června v Praze v Divadle Na prádle. Tady se představí řada škol, jejichž žáci při výuce cizího jazyka nacvičují divadelní představení. Zazní tady nejen angličtina, ale i němčina, italština či francouzština. Festival bude doprovázet odborná konference k této metodě. |
Bára Dočkalová nejprve vytahuje z tašky figurky, staví je na stůl a děti si sedají jako diváci na židle. "Takhle malinkatí, jako ty figurky, jste pro diváky," vysvětluje dětem učitelka s tím, že svá gesta musí přehánět, aby je lidé v hledišti viděli. "Ze které strany by mohl přijít zloděj? Kam se schová?" ptá se. Děti uvažují, jak by uspořádaly scénu. "Křoví může být třeba za lavičkou," navrhuje víla.
Školáci se postupně celý rok připravují na vystoupení, kterým zakončí první třídu. Bára Dočkalová to má ovšem vymyšlené tak, že na začátku školního roku děti neznají scénář, ani o čem budou hrát. "Scénář je sice bohatý, ale když by se s jedním příběhem pracovalo celý rok, tak by je to nebavilo," vysvětluje. Proto děti jazykové učivo scénáře procvičují v různých souvislostech a při hrách. Třeba na zloděje, na piráty, aby si děti zvykaly na věty ze scénáře. Přitom se pracuje s dramatickou situací.
"Žák se na rozdíl od normální výuky neučí jenom vyprávět, jaké má domácí zvíře nebo co zažil na dovolené. V dramatické situaci je navíc napětí, které ho motivuje, protože chce něco zažít. A prožít lze téměř vše," myslí si Bára Dočkalová. Teprve ke konci roku se každý školák dozví, kterou postavu bude při představení hrát. Předtím si všichni zkouší všechny role. Bára Dočkalová se je snaží psát tak, aby nebyly hlavní a vedlejší. "Všechny musí být stejně silné, jinak to nedělá dobrotu," říká.
Umělé cíle A proč je učení divadlem úspěšné? Podle Báry Dočkalové mají děti jasný cíl a motivaci - chtějí zvládnout závěrečné vystoupení. "Problémem učení se cizím jazykům je, že cíl ,domluvit se‘ máte v daleké budoucnosti. Divadelním představením si uměle vytváříme cíl v blízké budoucnosti," říká Barbora Dočkalová.
Další přednost spatřuje v tom, že člověk musí svůj projev perfektně zvládnout, dostat to do těla. Mít výroky provázané s pohybem a mluvit nahlas, při čemž se rozvíjí i sebevědomí. Navíc při nácviku student zapojuje obě hemisféry, což je pro učení lepší, než když pracuje jen jedna. Studenti se také neučí jen slovíčka, ale rovnou celé fráze, věty v kontextu. Další bonus, který nácvik představení podle Dočkalové přináší, je úspěch po vystoupení. Ten děti motivuje k dalšímu studiu.
Lze se ale touhle metodou naučit i psaní nebo porozumění mluvenému projevu? Bára Dočkalová v tom nevidí problém. "Dá se psát v rámci určité role, třeba dopisy. Nebo děti dostanou sepsané pomíchané repliky a mají je složit do správného pořadí," popisuje učitelka a dodává, že samozřejmě ani tahle metoda není zázračná. Třeba poslech žáci trénují tradičně.
