Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

První pražský mrakodrap slaví osmdesát let

Pohled Zdeňka Lukeše

  6:00
PRAHA - Palác Všeobecného penzijního ústavu, dnes známý jako Dům odborových svazů, byl postaven ve funkcionalistickém stylu podle projektu dvou mladých architektů, členů legendárního Devětsilu: Josefa Havlíčka a Karla Honzíka. Všeobecný penzijní ústav (VPÚ) byl institucí, která zajišťovala invalidní a starobní pojištění soukromých zaměstnanců a vyplácení důchodů pozůstalým. Ve třicátých letech, kdy si ústav nechal postavit toto odvážné sídlo, měl přes tři sta tisíc klientů.

Palác Všeobecného penzijního ústavu architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka stojí na náměstí Winstona Churchilla v katastru rázovité pražské čtvrti Žižkov. Projekt a stavba jsou z let 1929–1934. foto: Ester Havlová

Původně sídlil v budově na dnešním Rašínově nábřeží, kterou v letech 1912–1914 projektovali Jan Kotěra a Josef Zasche ve stylu moderního klasicismu (viz Orientace LN, 15. 3. 2014). Ve dvacátých letech úspěšný ústav expandoval do souběžné Podskalské ulice, kde vznikl druhý monumentální palác, tentokrát ve stylu opožděné české neorenesance se sgrafitovým průčelímdle návrhu Ladislava Skřivánka.

Na sklonku dvacátých let se vedení společnosti s českým i německým kapitálem rozhodlo postavit další sídlo. O jeho pojetí se vedly dlouhé disputace. Nakonec byl projekt zadán mladým a notně sebevědomým avantgardistům Josefu Havlíčkovi (1899–1961) a Karlu Honzíkovi (1900–1966), kteří měli za sebou pár futuristických návrhů a několik menších realizací. Jejich rozlet měl brzdit konzervativní Kotěrův žák, pražský Němec Adolf Foehr. Jeho návrhy byly moderní architektuře té doby hodně vzdáleny a H + H se ho nakonec zbavili.

Křížový půdorys

Plány stavby byly vypracovány v letech 1929–1930, výstavba následovala v průběhu dalších čtyř let. Prosadit ji však bylo složité a zásluhu na tom mají především ředitelé Všeobecného penzijního ústavu dr. Rudolf Hotowetz a dr. Bedřich Ondřich, kteří po několik let vzdorovali různým tlakům ze strany konzervativních klientů i stavebních firem; město kupodivu avantgardní stavbě příliš překážek nekladlo.

Okouzleni tvorbou švýcarského novátora Le Corbusiera nakonec Havlíček s Honzíkem navrhli progresivní architekturu na křížovém půdorysu, aby se vyhnuli tehdy běžnému systému obestavěného dvora a umožnili přímé osvětlení kanceláří. K vysokým křídlům pak připojili partie nižší, v nichž byly byty zaměstnanců a v přízemí obchody a restaurace.

Šéf i podřízený za stejným stolem

Konstrukce stavby měla být původně ocelová, nakonec však byl realizován železobetonový skelet. Plášť budovy byl samoomyvatelný – tvořil ho světle béžový keramický obklad firmy Rako. Pro styl charakteristické byly horizontální okenní pásy nebo elegantní markýza nad vstupem. Stavba byla vybavena nejmodernější technikou včetně klimatizace americké firmy Carrier. Na plochých střechách byly vyhlídkové sluneční terasy, součástí domu se stala také moderní konferenční síň. Základní jednotkou byla ale kancelářská buňka o rozměrech 3,4 x 5,6 metru, celkem jich bylo na sedm stovek. Dvě i více buněk bylo ovšem možno flexibilně spojit. Zařízení bylo prosté a pro všechny zaměstnance bez ohledu na hierarchii demokraticky stejné.

Vstoupíme-li do dnes již značně zchátralého interiéru, překvapí nás velkoryse komponovaná schodiště s barevnými stucco lustrovými stěnami i řada původních detailů. Na tehdejší dobu to byla skutečně mimořádná stavba, která mladým projektantům přinesla na jedné straně velké uznání doma i v zahraničí, kde byla také hojně publikována (tady jí byla věnována rozsáhlá publikace v Teigově edici MSA), na straně druhé samozřejmě i závist méně úspěšných kolegů.

Sen o zářícím městě v zeleni H + H očekávali, že úspěch paláce VPÚ jim přinese další velké zakázky, ale kromě tří bytových domů pro zaměstnance společnosti na Pankráci se už nic neobjevilo, což vedlo k vzájemným hádkám, jež vyvrcholily rozchodem populární dvojice. Zatímco Havlíček později získal řadu prestižních zakázek, Honzík projektoval jen víkendové domky pro přátele a věnoval se především teorii architektury (po válce pak působil jako pedagog na pražské technice). Na stavbu paláce VPÚ pak velmi zajímavě vzpomínal ve svých skvělých pamětech Ze života avantgardy, které vyšly v šedesátých letech.

Pro mladé umělce, ale i techniky a politiky byl žižkovský palác VPÚ symbolem nové doby. Fakt, že vyrostl v periferní čtvrti se zástavbou převážně z devatenáctého století, jitřil jejich fantazii. Lecorbusierovský sen o zářícímměstě v zeleni pak inspiroval nejen Havlíčka s Honzíkem k dalším velkorysým urbanistickým experimentům v okolí stavby. Známé jsou zejména studie Emanuela Hrušky nebo bratří Bohumíra a Ladislava Kozákových, které v nasazeném měřítku pokračovaly dále a ukusovaly z rázovité čtvrti další části – naštěstí jen na papíře.

Pokusy zbourat starý Žižkov a nahradit ho paneláky z let normalizace se ostatně na tyto studie odvolávaly a část čtvrti jim pak skutečně padla za oběť. Palác VPÚ se proto pro mnohé stal předobrazem těchto snah. Často byla stavbě také vyčítána její mohutnost a neadekvátní měřítko v městském panoramatu.

Vybudování pankráckých věžáků a Paláce kultury, dispečinku dopravních podniků v ulici Na Bojišti či žižkovského televizního vysílače znamenalo ovšem daleko razantnější zásahy do struktury metropole, a tak se na žižkovskou prvorepublikovou dominantu v tomto směru poněkud zapomnělo. Dnes bychom ji měli vzít na milost a přiznat nesporné kvality, které má. A taky doufat, že bude kvalitně opravena.

Autor: