Vždycky je nechá nakreslit strom. A lidskou postavu. Ve svém archivu má takových výkresů deset tisíc. Jak a co kreslí vrah, je jedna z mnoha možných metod, jak poznat duši vraha.
Tento text vyšel v magazínu Pátek Lidových novin 30. listopadu 2012 |
Doktor Hubálek jich používá na každý případ sedm. Nejméně. Aby se co nejvíc přiblížil objektivitě. Přijde na ně řeč.
Blahoslavení chudí duchem
Když policisté chytnou vraha, a chytnou ho skoro vždycky, musí soudce rozhodnout, zda soud vůbec připadá v úvahu. Totiž – zda vrah není blázen.
„V naší civilizaci platí od Marie Terezie, že duševně choří neboli šílení nejsou za své činy zodpovědní,“ řekne doktor Hubálek. Poněkud pejorativní výraz blázen upřesňuje otázkou, na niž je třeba najít odpověď: Zůstaly obviněnému zachovány rozpoznávací a volní schopnosti? Byl schopen při svém intelektu a se svými volními vlastnostmi čin NESPÁCHAT?
O Hubálkově nečekaném skonu čtěte zde: |
K tomu doktor Hubálek přidá: „Každý z nás je schopný zabít, ale většina z nás to neudělá.“ Když psychiatr odpoví, že obviněný není duševně nemocný, přichází doktor Hubálek. Forenzní psycholog, znalec duše. Bývá „jedenadvacetigramovým“ závažím na vahách spravedlnosti. I on dostane otázky. Méně jednoznačné. Psycholog musí popsat osobnost pachatele. To není jen tak. Pachatel dokáže klamat. Tělem. Projevem. Jedním takovým byl vrah Aničky Janatkové, jeden z nejhorších případů, u nichž Slavomil Hubálek asistoval.
„Zazvonil telefon a Pepa Mareš, šéf pražské mordparty, mi říká:,Máš holínky? Jedu pro tebe.‘ Odvezl nás nad vilu v Tróji, kde se svojí rodinou ještě nedávno žila Anička Janatková. Sedli jsme si na kopec a přemýšleli, co se mohlo stát. Za čas chytli Tomka. Ptali se ho, co dělal minulý týden v Tróji, a on řekl:,Nevím, kde je Trója.‘ Bylo mi skoro jasný, že to udělal on. Žádný Pražák nemůže říct, že neví, kde je Trója. Jenže soudce ho pustil a já ho několikrát vyšetřoval na svobodě. Věděl jsem, že žije v díře, ve výtahové šachtě, močí do PET lahve a na to druhé má igelitový pytlík. Čekal jsem ve své kanceláři vandráka. A objevil se chlap v obleku za třicet tisíc, voněl a brilantně vysekl psychologické vyšetření. Byl osmkrát souzený za krádeže (Víte co, to jsou jenom krádeže!) a já říkám, jestli ví, proč je tady, a on řekl: ,O osobě pohřešované nemám žádné poznatky…‘ Takhle mluvil. Dovedl dokonale odvádět pozornost. Pak už ho znovu lapli. Nad trojskou vilou sedával v nepředstavitelném binci, špíně, odpadcích nejméně týden a s dalekohledem sledoval barák. Možná si ho vytipoval dávno dopředu. V době, kdy seděl, vyšla v příloze MF DNES fotka toho domu jako vynikající architektonický čin. Spoluvězňům vykládal, že v Praze staví nádhernou vilu. Jsem přesvědčený, že ho chtěl vykrást, taky se z tašky Aničky ztratily jen klíče. A proč ji zabil? Možná začala křičet… Ti Janatkovi se z toho nedostanou. Hodní, slušní lidé… Tomek si to nakonec hodil, dalo se to tušit.“
Vrah predátor
Nutím doktora Hubálka k jakési typologii vraha. Moc se mu do toho nechce, ale pak – tento mediálně zdatný profesionál – začne. „Jeden takový typ je vrah predátor, lupič, který nakonec i vraždí.“ Ani ho nemusím moc pobízet, a popíše, jaká bývá osobnost vraha-predátora. „Obvykle je to psychopatický jedinec, který mívá poruchy chování od dětství. Od šesté třídy schytává dvojky trojky z chování, vykrádá sklepy, auta, okrádá spolužáky už někdy od patnácti šestnácti let. Tedy týpek, o kterém jsme v dětství říkávali: Kdo lže, ten krade, kdo krade, ten pálí, kdo pálí, ten se pod šibenicí válí. Skoro vždycky je podprůměrně inteligentní, bez profese. Vraždí průměrně kolem třiceti tří let už s pěkně popsaným trestním rejstříkem. A vraždou končí proces přepadení.“
Několik takových vrahů se doktoru Hubálkovi dostalo ke zřeteli, když posuzoval několik případů v západním pohraničí, kdy se obětí stali bohatí Němci. Do prvního města přes hranice přijeli za prostitutkou. „Ten jeden byl nenápadný chlapík, katolík, s dobrou rodinou. Odpoledne zavolal manželce, že má školení a domů se vrátí pozdě. V Čechách už ho čekala předem domluvená prostitutka, která předtím inzerovala své služby v Německu. Vzorného katolíka vzala do svého bytu, ale za dveřmi už čekali její komplicové, Němce svázali a mlátili tak dlouho, až jim prozradil PINy svých karet. Prostitutka s nimi vyběhla k bankomatu a tak dlouho z nich tahala peníze, až na nich nic nezbylo. Vrátila se do bytu a všem třem došlo, že před nimi na podlaze leží zatím živý svědek. Tak ho dobili. Ještě v noci odjeli do obchoďáku, nakoupili velké igelitové pytle, v bytě do nich oběť naporcovali a zahrabali je v lese.“ Vrahy nakonec usvědčily kamery od bankomatu a obchodního domu. Pikantní je, že si tahle tlupa do košíku k pytlům přidala ještě kazety s pohádkami.
O podobné osobě predátorského vraha napsal Slavomil Hubálek do jednoho posudku: „Je osobností jakoby bez emocí, emočně tupou, invalidní. Emotivita je těžce defektní, není schopen dlouhodobého emočního vázání, jen povrchního navazování vztahů k ženám…“
Domácí zabijačka
Pojmenování těchto vražd si prý vymysleli policisté. Věděli proč. Probíhá téměř přes kopírák.
Vrahem bývá žena. K vraždě téměř vždy dojde v kuchyni, mezi půlnocí a druhou hodinou ranní, kdy přijde poslední kapka.
Obětí bývá domácí tyran, který už pokolikáté přitáhne domů zpitý do němoty, vzbudí celou rodinu a řve, že chce teplou večeři. A takhle týrá, bije, omezuje, ničí děti a svou ženu dlouhá léta. Až jednou… Doktor Hubálek vypráví příběh, který mimo mnoha jiných sepsal ve své nové knize Zpovědník vrahů, která nedávno vyšla. „Neuvěřitelná věc. Ona byla prodavačka v lahůdkářství, měla jedno dítě a sto třicet kilo váhy. Docela hodná holka, ale nemohla zakopnout o chlapa. Až jednou narazila v hospodě na Frantu. Bagristu. Sto sedmdesát kilo vážil a strašně se do sebe zamilovali. Franta už byl třikrát rozvedený a dost ho bavilo pít. A když se milý Franta ožral, sedl do bagru a jel za svou milou z Libně na jedno pražské sídliště. Namol, byl si jistý, že bagr policajti stavět nebudou. Už zdálky, jak se nocí blížil k sídlišti a byl natěšený, troubil jak jelen na lesy, vzbudil několik tisíc lidí a ti už věděli, že tuhle noc se nevyspí. Zaparkoval před barákem a za chvíli se panelák rozhýbal těmi tři sta kilogramy. Jenže Franta byl v opilosti neurvalý, tak mu jeho láska z lahůdkářství brzy řekla, ať už za ní nejezdí. Jenže Franta! Za pár dní vyrazil znovu s bagrem, zazvonil zezdola, milá neotvírala, tak to někdo nevydržel a pustil ho do baráku. Franta vyjel do pátého patra, kopal do dveří, až mu otevřela. A pak vyprávěla,,řekla jsem mu, Fando, nepij, strašně ti to škodí – a on vám zakopl a napíchl se mi na ten nůž‘. To řekla před soudem.“
Soudce vyhlásil přestávku, neboť neudržel smích. A říká doktoru Hubálkovi: „Já vím, že to není vaše věc, ale kolik byste jí dal?“ A Hubálek řekl: „Blokovou pokutu.“ Takže dostala to, co měla odseděno. Nejen pro tu naivní argumentaci. Lahůdkářčin advokát byl velmi zdatný. Prostudoval zdravotní dokumentaci bagristových bývalých manželek a zjistil, že všechny měly někdy něco záhadně zlomeného. Bil samozřejmě i je.
Úkolem doktora Hubálka bylo posoudit, zda tato žena je agresivní. Důkaz agresivity obviněné. Vyšla z toho dobře. Bagrista byl mrtvý. I kdyby žil a psycholog srovnával jejich výpovědi, docela jistě by každý z nich tvrdil pravý opak. „Stává se běžně, že poškozená uvede, jak se všechno stalo, doloží lékařskými zprávami, co všechno měla zlomené, a za půl roku přijdou oba k soudu za ruku s tím, že,všechno jsem mu odpustila, koupil mi kytku a bonboniéru‘,“ vypráví svou zkušenost Slavomil Hubálek. „I proto se jak čert kříži vyhýbám posudkům při rozvodech, zejména ve sporech o děti si připadám bezbranný a váhám, zda náš obor do toho má co mluvit, protože i sám pánbůh bude mít při posledním soudu co dělat.“
Když vraždí chtíč
Bývají často psychicky nemocní. Stejně často jsou si ovšem své nemoci vědomi, a přesto se neléčí. Chtíč, říkejme tomu nemoc, je může dovést i k tomu nejhoršímu, protože teprve tehdy, když je žena mrtvá, mohou uspokojit svoji nekrofilní deviaci.
Sexualita běžná, ale i ta úchylná bývala Hubálkovou specializací. Pracoval v Sexuologickém ústavu a sexu si v tomto domě „užil“ dostatečně. I proto mu nezřídka přichází k psychologickému posouzení normalita či abnormalita vraha.
Vrahové se sexuálním motivem jsou obvykle muži velmi mladí, dvacetiletí, s vysokou sexuální tenzí a bývají velmi brutální. „Například jsem posuzoval kluka, kterému bylo sotva osmnáct a ze sexuální tenze si našel v erotických časopisech telefon na prostitutku. A hned jak vešel do dveří jejího bytu, ji ubodal, aniž by k čemukoliv došlo.“
Tyhle brutální sexuální vrahy okolí předtím vnímá jako hodnotné a hodné lidi. Takový byl i protagonista zvláštního případu, kterého si sám pro sebe doktor Hubálek nazval „padající úchyl“.
„Deviaci měl výjimečnou. Přepadal po nocích ženy neotřelým způsobem. Objížděl venkovská nádraží a sledoval fešandy, které se za tmy vracely z odpoledních směn. Jednu si vybral a měsíce ji stopoval, aby zjistil, kudy chodí z nádraží domů a kdy už je zaručeně sama. Na cestě si pak vyhlédl strom, na kterém čekal, až pod ním půjde jeho oběť. Příprava to prý byla nesmírně vzrušující. Pak to přišlo. Uslyšel ženské kroky. V okamžiku, kdy za svitu měsíce uviděl tu svou ženu, spadl k jejím nohám ze stromu jako přezrálé jablko. Tak ze dvou třímetrů. V pádu jeho vzrušení vyvrcholilo a on pak vyprávěl, že si nikdo neumí představit tu nesmírnou slast, jakou prožíval v letu. Nikdy se při tom nezranil a nikdy se žádné ženy nedotkl. Šlo mu jen o ten pád. Dotyčná pak většinou utekla, takže z právního pohledu o žádné ublížení na zdraví nešlo, ale já jsem věděl, že základem skoků je agrese, a proto skončil v léčebně,“ vypráví svůj případ z doby, kdy jako psycholog působil v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích.
Vrah námezdní
Kategorie námezdního vraha se u nás etablovala v roce 1992. Tedy zcela jistě pro doktora Hubálka: „Tehdy jsem posuzoval prvního námezdního vraha, který dostal zaplaceno za to, aby někoho zavraždil. Kvůli němu a jemu podobným se musela ve vraždách udělat nová kolonka – a od té doby přibývaly.“
Vraždy se objednávaly hlavně kvůli pomstě, vyřizovaly se tak účty při restitucích a privatizaci. Najednou tady bylo ohromné množství peněz – a stejně najednou se objevili lidé, kteří si navzájem nezaplatili.
Množství vražd vystoupalo v roce 1999 na trojnásobek oproti počtu v osmdesátých letech. Tehdy se například v Praze stalo kolem dvaceti vražd ročně a v roce 1999 šedesát čtyři. Dnes jsme zpátky na roční dvacítce.
„Námezdní vrah je figura zvláštní. Je to vesměs mladý urostlý chlap z posiloven a fitness center, často pracoval,na dveřích‘ neboli jako vyhazovač na diskotékách a pak se stal zaměstnancem bezpečnostní agentury. Svět bezpečnostních agentur považuji za velmi nebezpečný. V jednu chvíli bylo u nás šest tisíc takových agentur a koncentrovaly neuvěřitelné množství darebáků.“
Nájemní lotři se objednávali nejdříve na vymáhání dluhů, zastrašování – a končilo to zakázkou na vraždu.
„Při rozhovorech byl jejich základní obranný mechanismus prostý – prý je to jejich řemeslo. Několik z nich mi řeklo:,Vy jste odborník, já jsem odborník.‘ Neměli žádný pocit viny a zatčení vnímali jako pracovní úraz.“ A charakterizovala je jedna zvláštnost, kterou Slavomil Hubálek zaznamenal, když desítky hodin poslouchal se sluchátky na uších telefonní komunikaci těchto lidí. „Oni i o nejhrubším násilí mluvili ve zdrobnělinách. Třeba:,Pepíčku, mám pro tebe prácičku, bude to jenom taková skládačka (seřezat někoho) a bude za to hodně prašulků, uděláme si hodně radosti, nebude to full service jako minule (i s rakví).‘ Někde v obranných mechanismech osobnosti musí být něco, že ta nejhorší agrese se domlouvá ve žvatlavých zdrobnělinách.“
Námezdní byli i orličtí vrazi, které doktor Hubálek neposuzoval, ale čirou náhodou byl jeden z posledních, kdo jednoho z nich viděl živého. „Byl jsem na brněnské vězeňské psychiatrii vyšetřit pachatele, který mačetou napadl psychiatra, čekal jsem na chodbě a najednou se se mnou dal do řeči muž na vozíku. Byl to Kopáč, jeden z orlických vrahů, který při bouračce ochrnul na spodní polovinu těla. Troska, promočený, vyřízený. Krátce nato se oběsil.“
Hodnotová orientace, tedy jeden z psychologem zkoumaných aspektů, je u nájemných vrahů karikaturou konzumního způsobu života a taky narcistního pojetí mužství. „Jsou zcela koncentrovaní na tělo, pěstují bodybuilding, fascinují je zbraně, pornografie, ženu vnímají jen jako zdroj své vlastní rozkoše, neumějí vytvořit stálý vztah, navazují jen vztahy prostituční.“
Řekni, co vidíš
Doktor Hubálek vyndá z regálu deset papírových desek. Na nich abstraktní obrazy, někdy černobílé, někdy barevné. Něčím jsou si podobné. Musím na ně ihned reagovat – co vidím, ptá se. „Tohle – lidská pánev, tohle – medvěd, tohle – něco něžného…“ Baví mě to. Neříká mi, co jsem zač, jen vysvětlí: „Zpracování této diagnostické metody, Rorschachova testu, je velmi komplikované. Je to neuvěřitelně složitá teorie, která se studuje celý život – kolik tabulí popisuje zkoumaný jako celek, kolik jen část, kolik z nich je podmíněno barvou, tvarem, obojím… Protokol se vyhodnocuje osm hodin.“ A já pak v jednom jeho starém posudku vraha nacházím třeba: „Otáčí všemi tabulemi. Někdy až dvanáctkrát. Reaguje šokem na červenou barvu. Do naprostého zmatku se dostává na barevných tabulích, na desáté nepřekonatelně selhává.“
Psychologická diagnostika se vyvíjí sto let, k dispozici jsou stovky testů, dotazníků a každý psycholog si z toho vybere své. Doktor Hubálek používá sedm psychodiagnostických metod na každé vyšetření. Jejich kombinace vytváří co největší objektivitu. Vyšetřovaného nejdříve popíše, včetně jeho života, používá přitom jeho slov. Pak vyšetří jeho intelekt – u vrahů bývá IQ kolem stovky, přidává Eysenckův osobnostní dotazník („lehce labilní extrovert, cholerik, naivní“), také Sacksův test nedokončených vět, které vyšetřovaný musí spontánně doplnit (Ideálem ženy podle mě je… Nemám rád lidi, kteří… Kdybych byl ještě jednou mladý…), pak také grafologický rozbor, zajímavý jeHand test, kde dotazovaný odpovídá, co dělá ruka zobrazená na deseti deskách (hladí, píchá do oka, plácá, škrtí…), a v úvodu zmíněnou kresbu lidské postavy a stromu (Z jednoho hodnocení: „Kreslí dvě velmi malé, třícentimetrové postavy na dolní okraj listu a stejně malý, titěrný strom…“).
Po tom všem, po zdlouhavém vyšetření a jeho vyhodnocení, musí soudní psycholog Slavomil Hubálek najít odpověď na poslední, klíčovou otázku: Jaká je pravděpodobnost resocializace obviněného? Odpověď rozhodne o výši trestu. Nebo o doživotí.
