POSLEDNÍ SLOVO
Je nepochopitelné, že ač česká média přímo přetékají rozhovory, exkluzivními interview, Kávami s a Pěti otázkami pro, nikdo nikdy nepřišel s pořádným výrazem pro člověka, který se živí jejich děláním. Na profesní označení má sice právo každý počišťovač i poštovní doručovatel, ale byť se u nás víc plká než zametá, rozmlouvač z povolání se dále skrývá jako podprofese novináře či moderátora. Už tomu však dávno není tak, z práce rozhovoráře se vyvinulo svébytné umění, jehož cíle i prostředky se od obou zmiňovaných liší, což světové jazyky reflektují, zatímco čeština kulhá vzadu. V okolních zemích jsou termíny jako interviewer, interjúvoló či haastattelija běžné, a protože jsem sám strávil podstatnou část své kariéry jako rozmlouvalista, který sice nikdy neupadl do bahna za rozhovor poděkovalismu, leč - obávám se - minimálně jednou někomu „naslouchal“, mám chuť tuto lexickou mezeru vyplnit. Kdysi jsem zavedl pro profesi televizního experta název „názorář“, který se už vydal na cestu do národního jazykového korpusu, a rád bych se pokusil tento úspěch zopakovat, jinak se totiž bude opakovat jazyková situace z reklamních agentur a češtinu zanese nějaký další převzatý výrazem, další „account“, „analyst“ či „manažer“. A nápis „haastattelija filmových hvězd“ bych na vizitkách snášel jen velmi těžko.
Bohužel každý otázkář (otazník by byl lepší, ale je už obsazen) používá na odpovídače jinou taktiku, kvůli čemuž je těžké správné pojmenování trefit. Pro začátek: ne všichni kladou otázky. Jedni konstatují („To muselo být těžké.“), druzí zpovídaného nastartují krátkým úvodním výkopem („Tak jak?“) a poté už jen přitakávají, další se snaží hádat. Jeden kolega mi řekl, že nejraději dělá rozhovory s těmi, o kterých nic neví („Proč bych se měl ptát na něco, co vím?“), já naopak - možná proto, že nemám nervy položit otázku „A co vy jako vlastně děláte?“ - postupuju obráceně, předem nasaju o vytěžovaném všechny možné i nemožné informace, nechám si je hnít v hlavě a pak doufám, že se mi z toho v pravou chvíli urodí ta správná věta. Tento postup mi však zaplňuje hlavu masou nepotřebných informací, jež pak nelze snadno vymazat, takže si už asi navěky budu pamatovat, že Michael Douglas v roce 1997 urazil svému caddymu varle golfovým míčkem. Doufám, že mi tato informace jednou k něčemu bude.
V poslední době však móda celodenních zpravodajských stanic, Radiožurnálů a ČT 24 přinesla ještě další druh tazatele z povolání. Jde o profesionála, jenž je schopen s hlubokým pochopením a dramatickou intonací pokládat otázky komukoliv, koho před něj posadí do studia. Jako figurky na orloji se před ním střídají hosté a on se ptá, stále stejně neúnavně se stále stejně hlubokým vhledem do problému, na situaci v Kosovu, na úroveň televizní zábavy, na reformu soudnictví, na házenou, na lupenku, aniž by kdokoliv mohl věřit tomu, že všemu skutečně rozumí. Je médium, jehož ústy promlouvají jiní. Otázky, vymyšlené dělníky v newsroomu, mu přijíždějí na pásu, on je zvedá z čtecího zařízení a klade na stůl. Občas, zřídka, proti takovým usedám v roli rozhovorovaného. Vidím jim zblízka do očí a na rozdíl od kamer cítím tu zoufalou nejistotu a strach z toho, že jednou nebude odpověď pasovat na otázku, že se celá ta iluze moderátorského supermozku zhroutí a že všichni uvidí, že jeho jediná odbornost je schopnost stoupnout hlasem na konci věty. Proto si myslím, že by to nové české slovo pro profesionálního interviewistu mělo ke všemu obsahovat i stín hrůzy.
Co takhle „ptáči“? Je to slovo české, srozumitelné, krátké, ale zároveň zlověstné jako taková malá počta Hitchcockovi...
