Budí též podezření, že je zkomoleninou anglického „pudding“. Ale italské „budino“, anglický „pudding“ i francouzský „boudin“ pocházejí z latinského „botulus“, což znamenalo jelito. Od nákypu přes pudink k jelitu, hlavně že jsme doma v Římě. A bez botulinu, ten přenechme hetérám, jež místo co by pojídaly pudinky a jelita, si prý dobrovolně píchají jelitový jed do obličeje.
Nákyp ovšem nenakypěl, nýbrž hanebně spadl. Zbylá placka byla i tak výborná, ale nazývat ji nákypem bylo by trapné. Jde o jména přiměřená. V kulturní paměti vytanulo mi slovo „bougatsa“, což je podobná sladká placka z vajec, krupice a skořice, která se peče na Krétě. „Bougatsa“ etymologicky souvisí s maďarským pogácsa, slovenskými pagáči i italskou focacciou a na počátku byl zase Řím, totiž „panis focacius“, „chléb z plotny“.
PUTNA: Učme se neapolsky |
Ale co ta poezie? Krétský folklor zná říkačku „V hoře Giouchtas Zeus spí, / kdo ho vzbudí, toho sní. / Zapeče ho do bougatsy, / slastí dělá paci paci. / Zapeče ho do pity, / hupity a dupity.“ Říkačka odkazuje k mýtu, že Zeus je pohřben v jedné z krétských hor. Giouchtas strmí kousek jižně od Knóssu, kde byl na půdě místního kostela nalezen nejstarší rukopis básně. Zlé jazyky tvrdí, že je to podvrh anglických archeologů až příliš nadšených pro řeckou mytologii (a na něž krétské děti pokřikovaly „Evansovi v Knóssu / beton teče z nosu“) nebo i text ještě novější. Ale co na tom. Vize božstva, které mrtvo spí v nitru země, aby se v pravý čas probudilo, nás vede všemi zákruty evropské kultury k Velikonocům.
