Půjčit, či nepůjčit?

Ministr financí Kalousek to doposud dokázal. Určitě tím nezískal ani přízeň firem, ani přízeň většiny voličů. Získal „pouze“ respekt ve finančním světě a dosáhl svého cíle. Dokázal udržet deficit státního rozpočtu na velmi přijatelné úrovni a vlastně tak vytvořil rozpočtový „polštář“ pro období krize. Zároveň i naplňuje programový závazek Topolánkovy vlády snižovat rozpočtové deficity.

Včera však ministr naznačil, že by za určitých okolností byl ochoten poskytnout finanční pomoc krachujícím sklárnám, kterou doposud odmítal. Mezi podmínkami pomoci definovanými Kalouskem je předložení realistických plánů restrukturalizace a prodej životaschopné části firem. Ministr přitom uvádí, že on sám je informován „o celé řadě vážných zájemců“ a konstatuje, že restrukturalizační úsilí současných vlastníků skláren je přes jeho naléhání nízké. Kalousek také podmiňuje poskytnutí pomoci sklárnám tím, že sklárny vyloučí prohlubování ztrát a státní pomoc se v budoucnosti vrátí zpět do vládní kasy.

Požadavky jsou to legitimní. Avšak nesplnitelné. Když sklárny nedokázaly za čtyři měsíce přijít s perspektivním restrukturalizačním plánem, je reálné, aby s ním přišly nyní? Skláři mohou tvrdit opak. Pakliže se jim však podaří sestavit skutečně reálné ozdravné programy, které nastartují opětovnou prosperitu, a hlavně pak zaručit návratnost vypůjčených prostředků, proč o ně nejdou žádat do bank? Ty jim v případě skutečné životaschopnosti podnikatelského plánu rády půjčí.

Sám Kalousek nedávno připustil, že některé firmy se budou krizových plánů chytat jako příležitosti, jak získat finance k dalšímu provozu a zbavit se tak starostí s vlastní restrukturalizací. To se zdá být i případ sklářů. Je zřejmé, že stoupající míra nezaměstnanosti dostává pod tlak i statečného ministra financí. Kalousek ale nesmí opustit své dosavadní principy. Budou totiž držet českou ekonomiku v době krize nad vodou.