Již dříve Simone Baumannová produkovala například snímek Chodorkovskij, nyní po světě kolují Putinovy hry: předmětem zájmu jejich režiséra Alexandra Genteleva je všudypřítomná korupce při přípravě olympijských areálů, bezohledné vyvlastňování majetku, nevratné dopady na životní prostředí. Filmaři natáčeli v Soči s lidmi, kteří kvůli olympiádě přišli o bydlení, s podnikateli, kteří se museli vzdát svých aktivit, ale také třeba v Londýně, kam raději uprchl jeden ze svědků korupce, stavební magnát Valerij Morozov.
Simone Baumannová, producentka filmu Putinovy hry
Putinovy hry jste začali natáčet před několika lety a už tehdy jste byli přesvědčeni, že olympiáda je pro ruského prezidenta a jeho spojence především prostředkem, jak se zmocnit lukrativní oblasti a proměnit ji ke svému obrazu. Jak jste na to přišli?
Režisér Alexander Gentelev ještě před natáčením prozkoumal množství materiálů a mluvil s řadou lidí. Opoziční politik Garri Kasparov o tomhle Putinově záměru mluvil otevřeně od samého počátku. A režisér i já Soči známe a víme, že k pořádání zimní olympiády se tahle subtropická rekreační oblast hodí nejméně ze všech míst v Rusku. Když ale v takové oblasti potřebujete vyvlastňovat, následně zase privatizovat, zkrátka dělat si, co chcete, nic vám tak nepomůže jako záštita olympijského projektu.
Mezinárodní olympijský výbor takový pohled na věc asi nesdílí...
Nedovolili nám použít jakýkoliv záběr z olympijských her, ani slovo "olympijské" do názvu filmu. Takže jsou to jen Putinovy hry. Což se mi nakonec líbí víc.
Dost rozruchu ohledně vašeho filmu způsobil loni na podzim článek v britském listu Sunday Telegraph – psalo se v něm, že se ruské úřady pokusily zaplatit vám za to, aby se film nepromítal.
Dostali jsme z Ruska nabídku na odkoupení práv – určitě by bohatě převýšila naše náklady na film. Ale odmítla jsem s těmi lidmi jednat. Vím o neblahém případu jednoho kolegy, který na něco takového přistoupil, a jeho film pak nikdy nikdo neviděl.
Vy sama jste s ruským prostředím obeznámená velice dobře. Dočetl jsem se, že v osmdesátých letech jste studovala v Sovětském svazu...
Je to tak. Studovala jsem marxleninskou filozofii a specializovala jsem se na dialektický materialismus. Dokonce jsem ho pak i vyučovala – na Humboldtově a také na Moskevské univerzitě.
To je dost nestandardní začátek cesty k produkování filmů. Navíc tak kritických k Rusku...
To je pravda. Pracovala jsem pak ještě krátce v Hegelově institutu, zabývala jsem se klasickou německou filozofií, recepcí Hegela v Rusku... ale neplánovala jsem v akademickém prostředí zůstat. Přispělo i to, že ve sjednoceném Německu byl zpočátku problém s uznáním mého sovětského diplomu. Později by mi ho byli uznali, ale to už jsem byla někde jinde. Začala jsem pracovat ve veřejnoprávní televizi MDR – díky několika svým studentům, kteří tam nastoupili a měli pocit, že někdo s mými zkušenostmi by se jim mohl hodit. Filmy o postsovětském Rusku a Ukrajině jsem začala produkovat ještě pro MDR, později jsem pokračovala jako nezávislá producentka. Mám Rusko ráda, mám tam množství přátel, mám ráda ruštinu. Ale minimálně od konce devadesátých let sleduji tamní dění s velkými obavami. Ze své zkušenosti z osmdesátých let samozřejmě vím, co znamená ideologie a cenzura. Ale co se děje v Rusku dnes, pokud jde o média a propagandu – ještě zvlášť teď v souvislosti s děním na Ukrajině – to je neuvěřitelné. Něco takového jsem neviděla ani v těch osmdesátých letech.
Vážně?
Vážně! Řekla bych, že ve srovnání s dneškem tam tehdy vládla uvolněnější atmosféra. Liší se samozřejmě úroveň mediálních technologií, ale po ideové stránce je dnes Rusko svázanější než tehdy.
Ale přece jen byste asi v osmdesátých letech těžko natočila takový film jako Putinovy hry...
To jistě ně, alespoň ne v Sovětském svazu. Ale stejně tak takový film nenatočíte v dnešním Rusku, pokud jste ruský filmař. O přípravách olympijských her tam vznikl jeden krátký dokument a pak film z produkce státního Prvního kanálu. To je všechno. Žádný alternativní pohled. Kritičtější dokumenty o Rusku vznikají téměř výhradně díky zahraničním producentům. Ruský filmař takový snímek nenatočí, pokud nechce hned poté emigrovat.
Simone BaumannováNarodila se roku 1963 v saském Zschopau. V letech 1982–1987 studovala filozofii na univerzitě v Rostově na Donu, do roku 1991 přednášela na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Od roku 1992 pracovala pro televizi MDR, v roce 1995 přešla do televize Focus TV. V roce 1997 se začala věnovat samostatným projektům jako ředitelka společnosti L. E. Vision. |
Vy jste ale také měli ruské spolupracovníky. Ti nemuseli emigrovat?
Měli jsme jich plno, štáb byl z velké části ruský. Ale poskytovali nám jen standardní produkční služby, jejich fungování v Rusku by to nemělo ohrozit. Ovšem je také pravda, že některé lidi jsme v titulcích raději neuvedli, abychom je nevystavili problémům.
Cítili jste se v průběhu natáčení v Rusku nějak ohroženi? Podnikatel Valerij Morozov ve filmu mluví o dost drsných výhrůžkách na svou adresu...
Nedělali jsme nic nelegálního, tak jsme se ani necítili ohroženi. Téměř na všechno, co jsme natáčeli, jsme měli povolení. Samozřejmě jsme pozorovali, že čím déle natáčíme a čím zřetelnější je náš záměr, tím hůř se nám s místními úřady pracuje. Proto jsme se úzkostlivě snažili nikoho předčasně nevyplašit. Díky tomu jsme nakonec přemluvili k účasti starostu Soči – snažili jsme se o to více než rok.
Olympiádu v Soči nakonec mnozí hodnotí jako úspěšnou. Jak se povedla podle vás?
Po pravdě řečeno jsem si vždy byla jistá, že to na poslední chvíli nějak stihnou. Možná ne úplně všechno, řada věcí zůstala nedokončená, ale v zásadě šlo nakonec všechno dobře. V tom problém není. Jde o to, za jakou cenu se tak stalo a co bude následovat. Co se stane s vybudovanými areály, jak se promění vlastnictví pozemků a objektů v celé oblasti.
Asi by stálo za to se tam se štábem po čase vrátit...
Máme to v úmyslu. Už to nebude tak velký projekt jako Putinovy hry, ale bude to takový jejich epilog.
