Na počátku stojí Ferdinand Schulz, spisovatel měšťanský, gründerský, mladočeský - i doslovně, neboť s bratry Grégry osobně spřízněný. Společenské sedánky u Schulzů mohly vypadat asi jako sedánky u Bornů v Neffových Sňatcích z rozumu. Klavír tam jistě nechyběl.
Syn Ferdinanda Schulze Ivan byl zasloužilým a spořádaným překladatelem. Zato jeho sestra Anežka, u té lze cítit prvky vzpoury. Ne v jejích libretech pro Zdeňka Fibicha; v nich je i ona konvenční vlastenkou doby. Zato v nekonvenčním vztahu k Fibichovi a v legendách kolem její předčasné smrti. Ivanův syn Karel, to už je muž vzpoury a hledání alternativního řádu. Vstupem do KSČ se vzbouřil proti měšťanským předkům. Vstupem do katolické církve se vzbouřil proti komunistickému novoměšťáctví. A svým románem Kámen a bolest se vzbouřil proti sebešmajchlování církevních měšťáků.
Sňatkem s dcerou Karla Schulze Jiřinou vstupuje do dynastie Josef Topol. A i on, muž křehký a milovník tradic, má v sobě tolik protestu: Prvotinou Půlnoční vítr, psanou v blankversu, jde proti diktátům sorely i avantgardy. Hrou Konec masopustu proti bolševické „modernizaci“ české vesnice. Propletencem vztahů kolem skupiny Šestatřicátníků proti společenským konvencím. A když hřálo pražské jaro - on šel zase „proti“: Jak mi jednou vyprávěl, proseděl rok 1968 v Památníku písemnictví při četbě Miloty Zdirada Poláka. Apak vše zpečetil podpisem Charty. A pak již Filip. Když bil do klavíru, bil se i se svými předky, i za ně. A za nás za všechny.
***
Každý z nás v sobě nese bolesti, naděje a úkoly předků. Natož když je jejich řada tak mohutná jako v případě Filipa Topola.
