Knize by ještě lépe slušel podtitul Faust v Čechách, neboť to nejdůležitější, co kniha přináší, je stopování otisků Fausta v české kultuře. Faust a faustovství ve filozofování Josefa Šafaříka jako reálného učitele Havlova, v diaboliádách i autostylizacích Josefa Váchala, v divadelních kritikách Jana Nerudy, v mnohem víc než surrealistickém filmu Lekce Faust Jana Švankmajera a ovšem na českých scénách.
Magickofaustovská lehkost bývá ale zrádná. Když se Vladimír Just se stejnou lehkostí vydá stopovat faustovské kořeny v gnostických proudech pozdní antiky, ocitá se v končinách ještě odlehlejších, odkázán na průvodce a zprostředkovatele. Jak ví, že to nejsou mefistové zrádní? Návod, který ke čtení starých kultur nabízí moderní ezoterika (konkrétně Just vždy zcela uctivě cituje Milana Nakonečného), pracuje s písemnictvím pozdní antiky velmi výběrově a nabízí často jen iluzi hloubky.
Spíš lze litovat, že se Just nevydal ještě po dalších českých stopách, na které jen letmo naráží. Že nepodal souvislejší výklad faustovského výkladu Františka Tomáše Bratránka, jednoho z nemnoha skutečných českých filozofů 19. století, nebo že se podrobněji nezabýval poetikou i etikou lidových faustovských loutkáren. V uších zní mi skřehotání loutkového Mezistáfla, jak ho kdysi na Vltavě ztvárnil Vladimír Šmeral: „Briá, Fauste, co žádáš?“ V Justovi samém je mnoho faustovského. Ta učenost i ten neklid i ta lehkost. Faustovský je jeho úděl i v tom, že „svět ho nezná, necení“. Vladimír Just měl být dávno senátorem či předsedou televizní rady. Jenže on se ďáblu odmítá zadlužit, a proto není.
