Především komparativnost. Glassheim jakožto „nezúčastněný“ Američan má výhodu oproti středoevropským badatelům českého i německého jazyka: Nemá předporozumění pro tu ani onu stranu. Vidí českou šlechtu skutečně „zemsky“. Z tohoto pohledu sleduje jak aktivity rodů a jednotlivých osobností, které se během zostřování česko-německého konfliktu stavěly na českou stranu, tak „těch druhých“: Těch, které začínaly „hrát sudetskou kartu“. Těch, které pečlivě zorganizovaly pobyt lorda Runcimana v září 1938 a využily jej k protičeské propagandě.
Glassheim rovněž konstatuje národní a politický oportunismus mnoha rodů - když šlo o uchování jejich majetku. Ve výsledku je kniha poněkud deziluzivní. Autorovi by bylo jistě lze vytýkat, že má tak malé porozumění pro symbolické, estetické a citové rozměry vztahu českých šlechticů a českého národa. Avšak, i pro absenci sentimentality je kniha hořkou, ale užitečnou korekcí - a výzvou k nové práci na poli aristokratologie.
K opatrnosti při čtení Glassheimových soudů však vyzývají místa, v nichž se ukazuje, že autor není bezezbytku schopen rozumět jazykovým nuancím českých pramenů. Konkrétně - když v pasáži o české katolické pravici cituje Durychovy řeči o zboření Husova pomníku a další „pohoršlivé“ výroky z Řádu, nerozpozná, že jde často o nadsázku, provokaci a ironii. A je to přece i nadsázka, provokace a ironie, která utváří identitu Středoevropana neméně než tradice latiny či než tradice zemské šlechty.
