Omlouvám se tentokrát Prokopovi Sázavskému, jehož svátek je ten den v kalendáři liturgickém. Přes jeho rurální šarm, orání s čerty a mlácení papežů berlou (tak stojí v legendě!) – jeho teď na mysli nemám. Myslím na Den nezávislosti, svátek vzniku Spojených států amerických. Ten je i náš!
Nebylo by československé nezávislosti roku 1918, kdyby nebylo americké nezávislosti a mohutné americké podpory pro Masaryka. Masaryk, poučen americkou zkušeností a podporován americkou manželkou Charlottou Garrigue, se rozhodl vybudovat Československo jako stát vědomě „americký“: jako „americkou“ republiku rovných občanů a rovných šancí; jako „americký“ stát nekonfesní, ale vědomý si role náboženství v životech lidí; jako „americký“ stát svobodný a svobody všem přející.
Stačí se podívat, jak vypadaly a kam se vyvíjely okolní evropské státy nebo jaké představy měli jiní vůdcové odboje (Kramář by býval chtěl všeslovanské carství), aby Masarykův koncept vyvstal ve vší jedinečnosti. Nepovedl se sice tak, jak Masaryk zamýšlel. Ale stejně mnohé z toho, na co můžeme být jako národ hrdí ve dvacátém století, jako étos disentu, Havlův koncept „duchovního státu“ a současný občanský aktivismus, je duchem mnohem víc „americké“, než si uvědomujeme.
Jistě, ani americký koncept není bez slabých stránek a americké dějiny bez stínů. Ale to, jak bytostně se liší od konceptů alternativních, se zračí v tom, že když vyšli v Americe lidé do ulic, žádajíce více svobody – někdy dostali před držku, ale byla-li věc správná, nakonec prosadili svou. Zato když vyšli lidé do ulic v Rusku, v Číně nebo v Sýrii... A tak díky Bohu za Charlottu!
