Nejde o Indii a nejde jen o téma soukromí, které je všemi těmi sebezveřejňováními na faceboocích dobrovolně ohrožováno, drásáno a cupováno. Jde o problém literárních žánrů. Neboť cesta – rozumí se cesta v pravém slova smyslu, ne výlet na koupačku – má být nejen „cestou jinam“, nýbrž i „cestou k sobě“, cestou iniciační, cestou zpochybňující nebo naopak potvrzující onen obraz světa, který cestovatel před cestou měl.
Cestopis je pak literárním textem, který vyjadřuje výsledek procesu – proměnu, zpochybnění, potvrzení, vlastně cokolivěk: ale cokoli věk podstatného. Ne zprávy o tom, že se Anička dneska ráno zase poblinkala nebo že jsme stanuli před Tádž Mahalem a bylo to fááákt mystické.
Aniččino blinkání i mystické vyzařování Tádž Mahalu se klidně mohou stát součástí cestopisu, neboť mohou, každé ze své strany, osvětlit onen podstatný (ať už jakýkolivěk) výsledek cesty. Goethova Cesta do Itálie, pramáti všech cestopisů, i Forsterova Cesta do Indie, cestopis přetavený do klasického románu, se také skládají do velké míry z popisů drobností a nahodilostí, s nimiž se cestovatelé potkávají.
Obě však skrze ně jasně směřují k výsledku – k tvaru. Až při tesání finálního tvaru se ukáže, co z těch drobností a nahodilostí k tvaru odkazuje – a co má být odhozeno. Když cestovatel všechno „začerstva“ rozhází po síti – jak se v tom pak bude sám prohrabávat? Jak bude hledat vnitřní vodítko k výběru a k tesání onoho tvaru? Ví však ještě kultura facebooků, blogů a jiných forem „začerstvého dozvídání“, co je to tvar…?
