Nejnověji vyšla Helmoldova Kronika Slovanů a Jordanovy Gótské dějiny.
Helmold sice vyšel česky již dvakrát, neboť z úhlu pohledu česko-německého antagonismu byl brán coby klíčový svědek osudu slovanských kmenů na Baltu; jeden starší překlad nesl sugestivní titul Vyhubení Slovanů pobaltských.
Nyní však poprvé vychází s důkladným historickým komentářem, s konfrontací kronikářových zpráv se svědectvími archeologie a s mapami; a také se snahou pochopit Helmolda v jeho vlastní, „přednacionalistické“ mentalitě – ne v mentalitě (post)obrozenských nacionalismů.
Jordanes vychází poprvé, tento stejně klíčový svědek jiné konfrontace kultur: „pozdních“, unavených Římanů 6. století (o kterých až my říkáme, že se právě proměňovali v „Byzantince“) a mladých, dravých Gótů. Z postav, které zná každý aspoň z doslechu, vystupuje u Jordana například hunský vládce Attila.
Zajisté, ani velmi poučený čtenář nezná naprostou většinu postav, všech těch Hunimundů a Thorismundů, a ani kdyby díla třikrát četl, nezapamatuje si. Přece se mu však mohou do paměti vrýt jednotlivé příběhy, hodné velké epiky. Pravda, jsou to příběhy většinou kruté.
Jen tak mezi řečí se třeba poví, že kýsi Vinitarius, poraziv Anty (v nichž zase obrozenci mylně viděli Slovany!), „jejich krále jménem Boz i s jeho syny a sedmdesáti předáky dal pro výstrahu přibít na kříž, aby visícími mrtvolami zvýšil strach porobeného národa“. Reálie, metody, způsoby ničení protivníků, to se k našim časům změnilo. Ale mocichtivost mocidržců, náhlost živlů a nevyzpytatelnost obratů lidského života, to zůstalo.
