Ne sice ve světě tomto – zato však ve světle věčnosti. Právě ti „rovnější“ měli by pro jistotu dostávat na čelo mastný flek daleko vydatnější: ti tyrani a uzurpátoři (pardon, chtěl jsem říci: demokraticky zvolení politikové). Ty kurtizány (pardon, chtěl jsem říci: modelky, missky a jiné showbyznysové hopsandy). Ti gladiátoři (pardon, chtěl jsem říci: fotbalisté, hokejisté a jiní hrdinové dnešních arén).
Prach jsi a v prach se obrátíš! A mysl zvolna odplouvá zpět do indického Varanasí, kde se tato „prachovost“ lidských bytostí ukazuje snad nejnahatěji. Co je člověk? Takový podlouhlý balík, který se sice hezky zabalí do barevných látek, poté uctivě ponoří do posvátné vody a pečlivě obloží poleny – poté se však zapálí a během pár hodin promění v šedivý, mastný popel, a ten pak je do téže vody vyhozen.
Západní turisté k tomu – naštěstí většinou tiše – piští své „oumajgád, oumajgád“, zvláště když z pohřební hranice přepadne kus ohořelé ruky či nohy, který pak zřízenci profesionálním pohybem ladně přehodí pomocí bidla zpět na hranici. Zápaďané si zřejmě myslí, že když život jejich vlastních těl směřuje většinou do hygienických, důstojných a tak nějak nevinně a civilizovaně vyhlížejících krematorií, bude se s jejich těly dít v těchto budovách něco principiálně jiného. Ne, polena a bidla je tam nečekají. Na konci však z nich zbude úplně stejný šedivý mastný popel.
Indický pohřební ghát je taková permanentní Popeleční středa. Popeleční středa je takový v jediném okamžiku zkoncentrovaný pohřební ghát. Dva způsoby, jak ukázat pravdu o lidském těle. Teď jde jen o to, co z toho plyne pro otázku: A co je člověk…?
