Budu zase číst náhrobky jihočeských Kaufmannů a Kohnů – těch šťastných Kaufmannů a Kohnů, kteří nevěděli, že umírají tak šťastně a tak včas, umírajíce třeba ještě roku 1937.
A půjdu domů a pustím si znovu to asi nejlepší české dílo, jež o věci vzniklo: film Alfréda Radoka Daleká cesta (1948). To dílo, jež je tak zdrženlivé, pokud jde o předvádění fyzického násilí, jež je ale tak účinné, pokud jde o předvádění, jak na jednotlivou duši působí, když jsou jí krok za krokem brány životní jistoty a prvky lidské důstojnosti.
To dílo, jež rozehrává osud jedněch konkrétních Kaufmannů do jakési děsivě lyrické choreografie. Ne nadarmo odkazuje název Daleká cesta, vztahující se k Terezínu, i k nedalekým Máchovým Litoměřicím. Marné volání...
Ano, to dílo, jež se právem nelíbilo českým bolševickým úřadům a v čase vzniku téměř nesmělo být uváděno. Je totiž natočeno tak, že neumožňuje zneužít památku Kaufmannů a Kohnů diktátory jiných barev. Právem se nelíbilo českým bolševickým úřadům i proto, že ukazuje nejen strůjce zla, nacistické velezločince, předvedené v citacích propagačně lyrické choreografie Triumfu vůle (1935) Leni Riefensthalové – ale také jejich malé domácí přitírače. Jsou to přece Čecháčkové, kteří píší po zdech „Židi ven“ a kteří už se třesou na židovský majetek. Češi se snaží pro Kaufmanny aspoň něco nejmenšího udělat. V tom je rozdíl mezi Čechy a Čecháčky. A ten trvá dodneška. Jde jen o to, kdo je tu dnes Kaufmann.
