Letos se šance vnímat a trochu znovuprožívat tehdejší divadelnost zvýšila tím, že se v Čechii poprvé konala Noc divadel, a to ze 16. na 17. listopadu, vytvářejíc jakousi vigilii, „celonoční bdění“ před svátkem samotným.
A aj, tajemné sametové stužky souvislostí vinuly se přitom mezi divadly i mezi sedmnáctým listopadem. V Divadle Archa Ondřej Hrab uspořádal přednášku o dějinách Archy, jež začaly E. F. Burianem a jeho vizí propojení divadla s životem a s „lidovými festivitami“ – a došly nového impulzu mj. spoluprací s Peterem Schumannem a jeho souborem Bread and Puppet.
Ano, chléb a loutky, ony gigantické a trochu strašidelné loutky hrající na slavnostech pod širým nebem, často s politickým, revolučním podtextem.
Když člověk přešel do Divadla Disk, mohl uzřít představení Vojna dle E. F. Buriana, složené z textů lidových písní, říkadel a zaříkadel; a v předsálí mohl v davu zažít euforii, jež sama byla divadelní až až.
A když pak druhý, sváteční den vyšel k Národnímu divadlu, mohl si užít Sametové posvícení. V satirickém průvodu pochodovaly vpravdě „breadandpuppetovské“ loutky. Ano, byly trochu strašidelné. Ale strašidelné byly i podněty, jež mladé lidi dovedly k uspořádání tohoto sametového tyátru. V průvodu mimo jiné pochodovalo obrovské korečkové rypadlo ničící domy vyděšených lidí v severních Čechách, vykrmené prase z Let provázené cikánskými houslemi či invalidní vozík povýšený na ironický piedestal.
Ne, masy se k průvodu nepřidaly. Ne, revoluce nepovstala. Byla to „jen“ taková festivita.