Situace je taková, že moskevský patriarchát znovu potvrdil ty nejhorší tradice ruského pravoslaví – totiž jeho nekonečnou ochotu poklonkovat před státním režimem a posvěcovat zbožnými frázemi cokoliv, co režim udělá (a užívat si za odměnu pohodlí a společenská privilegia).
Mnoho lidí u nás na Západě chová upřímnou úctu vůči kulturním hodnotám, které vznikly v pravoslavném prostředí. Opět je však třeba rozlišovati: to, co Západ na pravoslaví obdivuje – to, co je živé a inspirující –, vzniklo zpravidla stranou církevních struktur, nebo dokonce v opozici vůči nim.
Dostojevskij a Solženicyn – tak znívá mantra západní chvály ruské kultury. Ano, ale: za prvé, ústředním námětem díla obou je zoufalství nad stavem vlastní země. Za druhé, oba doufali v duchovní obrodu spíš navzdory morálnímu stavu církevních struktur, viz Solženicynův dopis moskevskému patriarchovi Pimenovi, v němž mu říká zhruba: Ve vší úctě, jste sprostý kolaborant. Za třetí, oba byli geniální jakožto zobrazovatelé onoho zoufalého stavu – ale upadali do blábolení, když se pokusili hledat projekty nápravy, viz jen Solženicynovo fantazírování „rozmrazíme Sibiř“. Za čtvrté, je-li třeba hledat duchovní nástupce Dostojevského a Solženicynovy v tom dobrém – pak mezi těmi, kdo se Putinovi vzepřou. To budou noví svatí Rusi!
