Celé to spískal Jan Hodějovský z Hodějova, který se po úspěšné pražské kariéře na zemských úřadech vrátil domů do Jihočechie, koupil si roku 1552 v Řepici tvrz a stal se mecenášem humanistických literátů. Pomáhal jim k domácím studiím i zahraničním „stážím“, přispíval na vydávání jejich textů a samozřejmě je na řepické tvrzi hostil. Odměnou mu byly „pouze“ latinské texty, které mu čeští latinští veršovci dedikovali. Plodem řepické „básnické kolonie“ pak byl čtyřsvazkový sborník Farragines poematum neboli Pestrá směsice básní.
Dobře, uznávám. Tvorba Hodějovského okruhu má stejně malou naději na návrat do čtenářského povědomí, jako skoro celý český latinský humanismus. Všechny ty básně, které pro Hodějovského psali básníci vznešeně znějících, módně latinizovaných jmen jako Matouš Collinus, Vít Trajanus Žatecký či dokonce Jan Orpheus ze Žatce, zůstanou spíš jen dokumentem své doby (už i proto, že z Farragines byly dosud přeloženy do češtiny jen zlomky a jako celek nebudou zřejmě přeloženy nikdy).
Avšak - zůstanou dokumentem doby, která se snažila podle svých sil překračovat meze zápecnického čecháčkovství; vnášet do české literatury antické inspirace; povznášet se nad soudobé spory mezi konfesemi (v Hodějovského okruhu byli jak katolíci, tak utrakvisté a luteráni); a kromě jiného, která básnicky poprvé objevila jižní Čechy coby „zemi zamyšlenou“, zemi (relativní) venkovské idyly, zemi „kulturního chalupářství“. Vivat, crescat, floreat Řepice!