Slavnost „Last Post“, poslední vzkaz těm mrtvým, se koná každý večer v osm. Je stručná. Fanfára, zbožná píseň, pár slov řečníka čili onen „poslední pozdrav“, kladení věnečků od příbuzných někoho z padlých, píseň, fanfára. Přihlížejí stovky lidí, většinou Britů či jiných anglofonních cizinců, kteří zjevně přijeli do Ypres, aby toto viděli a zažili. Síla prostého obřadu je obrovská.
Kdyby ne jinde, pak tady - nejen na hranici Belgie a Francie, ale na tisícileté hranici germánského a románského kulturního prostoru, v místech neustálého přecházení front sem a tam, v místech tisíciletého vraždění, plynoucího z „přirozené“ řevnivosti národů, si člověk drasticky uvědomí, jak nesamozřejmé bylo to, co nastalo po roce 1945. Že se státníci z „věčně“ znepřátelených národů dokázali sejít a říci D. O. S. T.!
ČTĚTE TAKÉ |
Jistě, přispěla k tomu i mimořádná vnější konstelace - podpora Ameriky a děs ze Stalina. Ale podpořila to i vnitřní síla těchto lidí, působících za války v odboji proti nacismu a jiným „nic-než-národ“ režimům. Těch lidí, které spojovalo i žité křesťanství.
Tito lidé - Konrad Adenauer, Robert Schuman, Alcide de Gasperi a další - bývali měli dávno dostat všichni dohromady Nobelovu cenu za mír (nemluvě o tom, že bývali měli být dávno kandidáty na svatořečení, neboť co způsobili, byl opravdový, ne ouředně chtěný formální zázrak). Ale aspoň takto. Aspoň takto se postavit těm, kteří dnes po Evropě rozprašují mentální yperit.
