Narkissos to přeháněl s hleděním na sebe sama, Hyakinthos se sportem – a připletl se Apollónovu vrženému disku do dráhy. Ovidius vypráví v Proměnách, jak se posléze v květiny proměnili.
I jiné rozkvetlé rostliny však nás mohou vést v duchu do Řecka. Takový obligátní šeřík, to je přece botanickým názvem „syringa“. I připomíná nám nymfu Syrinx, do které se zamiloval kozlonohý Pan, a když se mu proměnila, vyrobil si z ní flétnu (byť ze šeříku by asi šla flétna špatně vyrábět). I o tom pěje Ovidius. Meduňka se správně jmenuje „melissa“, tedy včela, což připomene zase Vergiliovy Zpěvy rolnické, kde se barvitě vypráví, jak se včelstvo rodí z útrob mrtvého býka a tak příroda dovršuje svůj koloběh proměn.
Keř nazývaný lidově jasmín, správně pustoryl, je „philadelphus“, v překladu „bratromilovný“. Odkazuje tedy k ideji přátelského soužití lidstva ik americké Philadelphii, kterou takto řecky nazvali její zakladatelé, pacifističtí kvakeři. Kosatec je vlastně paní Iris, poselkyně bohů, o níž pro změnu pějí bratři Čapkové ve hře Ze života hmyzu „Iris, široká jak čtyry’s“. Ale kosatce ještě nekvetou.
Tak šlo by v zahradách mytologizovat ad infinitum. Ale dost, aby se člověk z těch mýtů nepomátl, vlastně nepomýtl. Někdy je mýtů tolik, že je třeba provést demytizaci. V zahradě je zase třeba provést demátizaci, totiž radikální okleštění máty, jež bují a dusí vše kol sebe, podzemními výhony proráží bariéry a roste tím víc, čím víc sekána... Inu, jako jistá mytologická příšera jménem Hydra.
