Po pravdě, vždycky jsem byl značně liberální. Půl deci vína k večeři si mohly dát třeba už ve dvanácti. Není to příliš brzy? Myslím, že ne. Vždyť ve Francii se odjakživa pilo víno již od útlého dětství. Alkoholu se v naší společnosti nevyhnou, tak ať si pomalu zvykají. Daleko víc mi vadí pokrytectví ve Spojených státech, kde je alkohol přístupný až od 21 let.
Přitom za vlast mohou mladí Američané padnout už v osmnácti.
Také v Anglii se v posledních letech snaží přistřihnout mladým křidélka. Když si chce šestnáctiletý mladík zajít na pivko, má smůlu. Tedy alespoň oficiálně. Ovšem i v Londýně existují účinné finty, jak se vypořádat se zákazy. A je jejich celá řada.
„Stačí si na webu objednat falešnou občanku. Pošleš jim svou fotku a deset liber (zhruba 500 korun) a za pár dnů dostaneš falešnej průkaz, na kterej ti v hospodě normálně nalejou,“ svěřil se mi šestnáctiletý Michael z Londýna, který takový průkaz má. Hospodští jejich hodnověrnost nijak zvlášť nezkoumají, ale na průkaz se musejí podívat. Sami jsou totiž pod kontrolou všudypřítomných průmyslových kamer.
Jenže když chtějí Michael a jeho kámoši udělat mejdan, falešná občanka jim nepomůže. Pravidla v obchodech jsou totiž daleko přísnější. Jenže i tady má litera zákona smůlu. „Sehnat chlast na mejdan není složitý. Před obchodem s alkoholem postávají bezdomovci, kteří vám láhve za drobný příplatek nakoupí. Nechají si zhruba deset procent a přinesou vám všechno, co potřebujete,“ popisuje další fígl zkušený Michael.
Také u nás je zákon velmi striktní. I když patříme k největším násoskům na světě, oficiálně se nikdo nesmí dotknout alkoholu až do svých osmnáctin. Zákon totiž zakazuje nejen prodej, ale také podávání alkoholu mladistvým. Když však zákon „o boji proti alkoholismu“ v roce 1962 vznikl, obsahoval zvláštní výjimku -prodej desetistupňového piva dětem, které ho nesly rodičům. Krásná tradice chození se džbánkem byla v té době natolik silná, že se ji komunističtí poslanci neodvážili zakázat a ze zákona vypadla až v létě roku 1989. Ale protože tradice mají větší váhu než nesmyslné zákony, může vám synek skočit pro pivko i dnes.
Vyzkoušel jsem to před pár dny - čtrnáctiletý Adam vyfasoval džbánek, sto korun a adresu čtyř hospod v okolí. Měl přinést tři točená piva. Za deset minut byl zpátky. Uspěl hned v první hospodě. „Řekl jsem, že jdu tátovi pro pivo, a hostinský mi ho natočil. Prý když mám džbánek, tak to bude asi pravda,“ popsal Adam svůj zážitek.
Potěšení z toho, že moudrost hostinských převyšuje hloupé zákony, vzápětí zchladila má šestnáctiletá dcera: „Vždyť je to úplně jedno. Stačí zajít k Vietnamcům a ti prodají rum i kojenci.“
Přitom za vlast mohou mladí Američané padnout už v osmnácti.
Také v Anglii se v posledních letech snaží přistřihnout mladým křidélka. Když si chce šestnáctiletý mladík zajít na pivko, má smůlu. Tedy alespoň oficiálně. Ovšem i v Londýně existují účinné finty, jak se vypořádat se zákazy. A je jejich celá řada.
„Stačí si na webu objednat falešnou občanku. Pošleš jim svou fotku a deset liber (zhruba 500 korun) a za pár dnů dostaneš falešnej průkaz, na kterej ti v hospodě normálně nalejou,“ svěřil se mi šestnáctiletý Michael z Londýna, který takový průkaz má. Hospodští jejich hodnověrnost nijak zvlášť nezkoumají, ale na průkaz se musejí podívat. Sami jsou totiž pod kontrolou všudypřítomných průmyslových kamer.
Jenže když chtějí Michael a jeho kámoši udělat mejdan, falešná občanka jim nepomůže. Pravidla v obchodech jsou totiž daleko přísnější. Jenže i tady má litera zákona smůlu. „Sehnat chlast na mejdan není složitý. Před obchodem s alkoholem postávají bezdomovci, kteří vám láhve za drobný příplatek nakoupí. Nechají si zhruba deset procent a přinesou vám všechno, co potřebujete,“ popisuje další fígl zkušený Michael.
Také u nás je zákon velmi striktní. I když patříme k největším násoskům na světě, oficiálně se nikdo nesmí dotknout alkoholu až do svých osmnáctin. Zákon totiž zakazuje nejen prodej, ale také podávání alkoholu mladistvým. Když však zákon „o boji proti alkoholismu“ v roce 1962 vznikl, obsahoval zvláštní výjimku -prodej desetistupňového piva dětem, které ho nesly rodičům. Krásná tradice chození se džbánkem byla v té době natolik silná, že se ji komunističtí poslanci neodvážili zakázat a ze zákona vypadla až v létě roku 1989. Ale protože tradice mají větší váhu než nesmyslné zákony, může vám synek skočit pro pivko i dnes.
Vyzkoušel jsem to před pár dny - čtrnáctiletý Adam vyfasoval džbánek, sto korun a adresu čtyř hospod v okolí. Měl přinést tři točená piva. Za deset minut byl zpátky. Uspěl hned v první hospodě. „Řekl jsem, že jdu tátovi pro pivo, a hostinský mi ho natočil. Prý když mám džbánek, tak to bude asi pravda,“ popsal Adam svůj zážitek.
Potěšení z toho, že moudrost hostinských převyšuje hloupé zákony, vzápětí zchladila má šestnáctiletá dcera: „Vždyť je to úplně jedno. Stačí zajít k Vietnamcům a ti prodají rum i kojenci.“
