8. března 2016 7:19 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Radovan Procházka: západní špión, vězeň komunistů, pak šéf demokratické rozvědky

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Radovan Procházka Praha březen 2007 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Radovan Procházka Praha březen 2007 | foto: Post BellumČTK
Radovan Procházka se narodil v květnu roku 1927 v rodině tehdejšího velitele Hradní stráže T.G.M. a ruského legionáře podplukovníka Vladimíra Procházky: „Dospíval jsem v době zvýšeného napětí, kdy se dostal Hitler k moci. Celá moje výchova směřovala k tomu, abych byl, jakmile dospěju, schopen postavit se na obranu tehdejšího Československa. Výchova tak směřovala i k tomu, že v životě národa existují chvíle, ve kterých úspěch anebo neúspěch, vítězství nebo porážka, nepředstavují kritérium a do války se prostě jít musí, protože není vyhnutí a vůbec nezáleží na tom, jak vše skončí.“

Radovan Procházka se narodil v květnu roku 1927 v rodině tehdejšího velitele Hradní stráže T.G.M. a ruského legionáře podplukovníka Vladimíra Procházky: „Dospíval jsem v době zvýšeného napětí, kdy se dostal Hitler k moci. Celá moje výchova směřovala k tomu, abych byl, jakmile dospěju, schopen postavit se na obranu tehdejšího Československa. Výchova tak směřovala i k tomu, že v životě národa existují chvíle, ve kterých úspěch anebo neúspěch, vítězství nebo porážka, nepředstavují kritérium a do války se prostě jít musí, protože není vyhnutí a vůbec nezáleží na tom, jak vše skončí.

Radovan Procházka vzpomíná, že samozřejmou součástí rodinného života byla hudba: „Otec byl v první řadě kumštýř. Hrál výborně na violoncello. Jeho hlavním koníčkem byla hra ve dvou soukromých kvartetech. ... Otcovy nemalé vojenské úspěchy byly do značné míry dílem jeho kumštýřské invence. Neobyčejně dobře maloval a byl výborný karikaturista. Jeho vojenská úspěšnost byla dána tím, že na základě svého kumštýřského rozhledu docházel k nestandardním a překvapivým vojenským řešením.

Otcovo vojenské povolání bezprostředně určilo i osud syna Radovana. Po okupaci pohraničí nacisty v roce 1938 Vladimír Procházka zapojil oba své syny do zpravodajské práce: „Zpravodajský důstojník otcova pluku vysílal mého bratra jako velitele a mě jako doprovod na kolech do pohraničí. Projeli jsme úsek, který nám byl určen, zaznamenali vše, co jsme viděli, jak se chová obyvatelstvo, jaké tam přicházejí německé jednotky. Bratr pak podával zpravodajskému důstojníkovi hlášení.“ Radovan Procházka se tak již v 11 letech poprvé aktivně zapojil do činnosti, která se mu měla stát jeho hlavním životním povoláním. Zpravodajská činnost rodiny pokračovala celou válku. Nejprve otec pracoval pro Krváka a poté pro zemské vojenské velitelství Alex. Aktivně se zúčastnil i květnového povstání v Praze.

Radovan Procházka - Otec Vladimír Procházka jako legionář

Radovan Procházka - Otec Vladimír Procházka jako legionář

Bratr tlumočníkem maršála Rybalka

Na konci války došlo také k události, jež významně poznamenala osud celé rodiny: „Otec naučil bratra dokonale rusky. Uměl i výborně polsky. 9. května ráno se vydal přes barikády do Podbaby, aby se připojil k přijíždějícím Rusům s tím, že se nabídne jako tlumočník. Přišel přesně včas. Přijely první tři tanky a za nima džíp. Zmocnil se ho nějaký kapitán, naložil bratra do džípu a odvezl několik set metrů zpět. Předal ho do dalšího džípu, kde seděl zavalitý důstojník. Ukázalo se, což je překvapující, že to byl maršál Rybalko. Maršál Rybalko si bratra oblíbil a on pak všude jezdil s ním.“

Tato událost se později ukázala jako rozhodující moment pro další zpravodajskou činnost otce, kterého velitelství Alex hned 10. května vyslalo jako velitele do Loun, aby zorganizoval zábor pohraničí: „Rybalko totiž přijel do Prahy v doprovodu svého tlumočníka, kterého všichni naši brali, jako že si ho vybral a přivezl. Přitom to byla čirá náhoda. Každý bratra považoval za Rybalkova člověka. V důsledku toho měl z ‚rudého‘ hlediska Rudé armády naprostou důvěru. Tak ho samozřejmě brali i ruští generálové a vysocí důstojníci, kteří udržovali spojení mezi Rybalkem v Praze a ruskýma posádkama v Sasku. Cestou z Prahy do Saska se pak stavovali v Lounech u otce, kam je bratr směřoval – prováděl už solidní zpravodajskou činnost.“

Už v červnu 1945 byl Beneš informován, že se chystá převrat

Radovan Procházka do Loun dorazil už 11. května: „Dělal jsem otci osobní stráž. Otec přijímal ruské generály, a protože se oslavoval konec války, ruští generálové velmi dobře pili. Zároveň předpokládali, že otec Rybalkova tlumočníka, kterého si Rybalko ‚přivezl‘ do Prahy, je z ruského hlediska nepochybně spolehlivý, takže s otcem mluvili naprosto otevřeně. Tak se stalo, že otec už v červnu přišel k velmi utajovaným informacím a dozvěděl se, že Rusové počítají s tím, že spolu s českými komunisty bude v Československu dříve nebo později proveden státní převrat.“

Už tehdy byla situace velice komplikovaná, protože na nově se tvořícím generálním štábu byla řada lidí ze Sovětského svazu, např. Reicin a spol.: „Stejně to vypadalo na Hradě a k Benešovi bylo poměrně obtížné se dostat. Otec měl dobrou pozici, protože se jako bývalý velitel Hradní stráže s Benešem znal. Znal i další důležité lidi. Musel ale pečlivě vybrat, jak prezidentovi tyto informace sdělí. Vybral si podnáčelníka generálního štábu generála Píku, se kterým byl kamarád a znal jeho názory. Jezdil za ním do Prahy a všechno nové, co zjistil, Píkovi sdělil a Píka to sděloval dál Benešovi.“ Jak Beneš na varování reagoval, Radovan Procházka neví: „Škoda, že bratr zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech. Ten by věděl víc, protože tomu i otec řekl víc, a navíc se přímo na zpravodajství podílel.

Příběhy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Aby mohl otec nepozorovaně jezdit s informacemi do Prahy, vytvořil si určitou legendu, že chce využít svých známostí k postupu na vyšší funkce: „Je pravděpodobné, že všichni na tuto legendu nenaletěli. Když pak otec v únoru 1946 jako budoucí velitel divize v Karlových Varech zahynul po srážce s ruským nákladním vozidlem, byla řada lidí přesvědčena, že se nejednalo o obyčejnou havárii, ale o politickou vraždu, kdy byl odstraněn důstojník, který viděl Rusům do karet. Svým způsobem vlastně předešel druhého hlavního aktéra – generála Píku. Faktem ovšem zůstává, že prezident Beneš byl zřejmě už v červnu 1945 informován, že je možné, že dojde k pokusu o levicový zvrat.“

Procházka se domnívá, že otec by byl po převratu stejně zatčen a skončil by jako Píka: „Tohle řešení, ač kruté, možná bylo od osudu přijatelnější. Můj osobní pocit je, že to asi politická vražda nebyla. Alespoň jej to ochránilo od toho, co by musel prožít při výsleších v komunistickým kriminále.

Do armády, špionáže a kriminálů

Procházka si po válce představoval, že se stane lesním inženýrem, ale po otcově smrti změnil názor: „Považoval jsem za povinnost pokračovat v jeho tradici a odešel jsem do vojenské akademie.“ Po studiu v letech 1946-1948 byl Procházka vyřazen jako poručík pěchoty. Tehdy byl již ve spojení se zpravodajskou skupinou plukovníka Kordy. Vzhledem k vynikajícím studijním výsledkům měl právo vybrat si posádku, ale vzhledem k tomu, že si zvolil místa u západních hranic, neuspěl: „Strčili mě do Brna a ještě ke strážnímu praporu, ke kterému narukovali mládenci, kteří se vrátili s německou armádou, protože po roce 1938 museli narukovat do wehrmachtu.

V Brně už Procházka plnil zpravodajské úkoly, ale jak říká: „Ve zpravodajských záležitostech se informace nepodávají, protože ze zpravodajství se nikdy neodchází. Tuto zásadu jsem dokonale pochopil u Britů. Ti mě vedli jako svého člověka, protože jsem prostřednictvím otce působil v jejich prospěch, a po roce 1989 jsem s překvapením zjistil, že u nich mám pořád renomé z války.“ Informace prý šly většinou pěšky přes kopečky.

Radovan Procházka Praha březen 2007

Radovan Procházka Praha březen 2007

Protikomunistickou špionáž vydržel Procházka dělat až do roku 1951: „Hlavní skupina plukovníka Kordy i s generálem Káchou, tehdy poručíkem, byla zatčena v roce 1949. Z toho jsem vypadnul. Venku jsme zůstali tři. Když nás později zatkli, skupina se jmenovala Bártl a spol.“ Po zatčení první skupiny svou činnost na čas přerušili: „Pak jsme ji ale znovu zahájili, protože se nám zdálo, že jsme z celé záležitosti zřejmě vypadli. Ukázalo se však, že jsme byli nadále sledováni, že jen čekali, jestli se přes nás dostanou k někomu dalšímu.

Klec spadla v lednu při nedělní návštěvě u rodiny v Praze: „Přišli brzy ráno. Od počátku mi to bylo jasný. Ještě na schodech jsem přemýšlel, jestli se přeci jen s nimi nemám nějak vypořádat. Zdálo se mi ale, že by to bylo riskantní pro zbytek rodiny. Dokonce si pro mě přišel i sám Pergl, což je zcela mimořádný, protože Pergl zatýkat nechodil. Odvezli mě rovnou na ‚domeček‘.

Domeček, Opava, Leopoldov

Na samotný nechvalně známý hradčanský „domeček“ Radovan Procházka vzpomíná nerad: „Tohle nejradši vypouštím z hlavy, protože to člověka zbytečně vychovává k nenávisti. Nenechali vás spát, prakticky vám nedali najíst, byla tam příšerná zima, vyslýchali vás od rána do večera a přes noc a tak dál.“ Ani s výpověďmi člověk mnoho nenadělal: „Všechno bylo více méně na stole. Člověk nakonec musel přiznat to, na co byly výpovědi napsány. Na co nebyly, to člověk pochopitelně zatloukl. Nakonec jsem z toho vyšel velmi ‚kavalírsky‘. Měl jsem navržený trest smrti, ale nakonec mě odsoudili k patnácti rokům, co byla ta nejnižší hranice.“ Vyšetřovatelé toho podle Procházky celkově věděli poměrně málo: „Vlastně věděli jen to, že jsem veden jako člen organizace a že jsem dodával jakési zprávy, které nakonec ani nebyly vojenského charakteru.“

Po odsouzení byl Procházka převezen nejprve do Opavy: „To byl velmi kulantní kriminál. Bachaři se k pánům generálům chovali skoro jako ke generálům.“ Tehdy se Procházka zapojil i do pokusu o útěk: „Nevím, jestli tam ten výkop nezůstal. Sbíral jsem a jezdil s pilinami a právě tam se to začalo kopat. Nepamatuju se, že by někdo z lidí, kteří se na kopání podíleli, byl kvůli tomu vyšetřován, takže dodnes nevím, jestli na to vůbec přišli nebo jestli to vedení věznice zatlouklo.“ Výkop tunelu však trval řadu týdnů, takže se nakonec nestihl. Přišel převoz do Leopoldova.

Leopoldov, to byl prostě středověk. Ne že by vás zardousili, sotva jste překročil bránu, a že by vás hodili na mrchoviště, kdybyste nepřežil, ale do země před bránu by vás zakopali. To byl oproti tomu středověku asi jedinej rozdíl. Jinak to byla šikana, hlad, mizerný lékařský ošetření, absolutně žádný styk s domovem a každej bachař byl na té chodbě neomezený Stalin, kterej si tam dělal, co chtěl. Jestli máte, nebo nemáte přežít, záleželo na jeho okamžitý náladě. Sem tam někoho zastřelili při ‚pokusu o útěk‘, když člověka poslali dělat těsně u oplocení a nějakej pitomec na špačkárně po vás střelil.“

Procházkův první pobyt v Leopoldově ale naštěstí netrval příliš dlouho: „Když potom chyběli pracovníci na Jáchymově, začali lidi odvážet. První zkusmý transport byl třicet lidí a já byl mezi nimi. Než nás odeslali, vážili nás. Vážil jsem šestapadesát kilo. Normálně jsem měl vždycky okolo osmdesáti kilo.

Nudlová aféra: dalších 12 let

Nejprve se Procházka dostal na Bytíz a poté na lágr Vojna: „Na Vojně mě kamarádi vykrmili a dostali do podstatně lepšího stavu.“ Nejprve byl Procházka zařazen na dobývku: „Hornictví je dobrá zkušenost a nelituju jí. Pak mi prudce stoupnul krevní tlak a doktorovi se podařilo vyřadit mě z práce v podzemí.“ Na povrchu se už Procházka udržel a pracoval jako tesař.

Problémy ale zdaleka nekončily: „V roce 1954 jsem se zapletl do záležitosti, které se říká ‚nudlová aféra‘. Na svátek nezávislosti USA 4. července došlo k takzvané vzpouře vězňů. Situace ze začátku neměla žádný politický podtext. Strava byla čím dál horší, až nám dali jen nudle, a z toho vypukla bouře, že nudle se jíst nebudou. Shodou okolností to vyšlo na 4. července, což velitelství neobyčejně vyhovovalo. Já jsem od počátku nebyl pro demonstrování. Dostavili jsme se na apelplac, odmítli stravu a přestali vyjednávat. Situace se vyhrotila tak, že na nás poslali vojenskou posádku, která přijela s tankama. Doplatil jsem na to, že jsem odmítal ustoupit, takže i když jsem zpočátku stál na konci, nakonec jsem zůstal stát v první řadě.“

Procházka se tím zviditelnil a navíc ještě jako jeden z posledních držel následnou hladovku. Když už zbylo jen asi deset lidí, sebrali je a odvezli na Ruzyň. Byl obžalován jako organizátor vzpoury vězňů: „Prý jsme se snažili rozvrátit socialistickou ekonomiku. Asi tím, že jsme nesnědli ten ešus nudlí.“ Vyšetřovatelé je označili za protistátní skupinu: „Dostal jsem dalších dvanáct let. Šlo to rovnou před Nejvyšší soud. Obhajoba neexistovala. Všechno bylo naplánováno. Korunní svědek nás vůbec neznal. Následkem toho se dokonce i spletli ve jménech. Hlavní svědectví bylo vypracováno na jméno jiného člověka, než kterého s náma soudili. Soudce řek, že to nevadí.

Od soudu putoval Procházka zpátky do Leopoldova, kde strávil dalších deset let.

Náhlé propuštění

Z prvních dvou amnestií v letech 1960 a 1962 Procházka vypadl: „Odešla mi většina přátel.“ Postupně se ale poměry zlepšovaly i v Leopoldově, což se týkalo obzvláště starých mazáků: „V roce 1952 se v Leopoldově dělalo přečíslování od čísla 500. My tehdy zrovna přijeli a já měl číslo 701. Čísla postupně narůstala až přes 10 000. Ti první všichni vypadli, takže nás s nízkejma číslama zůstalo pár. Když člověk udělal něco proti kázeňskému řádu, tehdy už tam přišli noví bachaři, bachař se ptal: Ako sa voláte, aké máte číslo? – a vy jste řek: 701, tak sklapnul, mávnul rukou a odešel. Člověk už tam byl jako starousedlík.

Propuštění se Radovan Procházka dočkal 12. března 1964. Přišlo zcela bez varování: „Ráno pro mě bachař přišel na dílnu, že jsem předvolán k řízení o podmínečném propuštění. Šlo to jako na drátkách. Oznámili mi, že jsem vzorný vězeň, že jsem schopen další převýchovy, že trest splnil účel a že můžu být platným členem socialistické společnosti. Přesně naopak než u předchozích amnestií. Odvedli mě do skladu, dali mi nějaký hadry, vrátili, co zbylo z osobních věcí, a vykopli mě před bránu. Dvě hodiny po tom, co jsem se dozvěděl, že jdu k řízení o propuštění.“ Do Prahy přijel Procházka brzy ráno a vydal se pěšky přes Letnou domů: „Zastavil jsem se, co bejval Stalin, a tam jsem Praze a Hradčanům slíbil, že to takhle stejně nenechám, že se s tím musí ještě něco udělat.“

Procházka si brzy sehnal místo kulisáka v Národním divadle, kde v různých pozicích vydržel až do revoluce 1989.

Radovan Procházka - Legion of Merit - dekret

Radovan Procházka - Legion of Merit - dekret

Zpátky do špionáže

Po převratu v roce 1989 se Radovan Procházka nejprve stal členem občanských prověrkových komisí pro příslušníky ministerstva vnitra. Pomalu se tak vracel ke zpravodajské činnosti: „Když se potom proměnila II. správa StB na Úřad pro ochranu demokracie a potom na BIS, dělal jsem ředitele organizační sekce, takže jsem vlastně stavěl novou zpravodajskou službu. Pak jsem přešel na I. správu, to znamená na ofenzivní zpravodajství, jako ředitel. Název ÚZSI jsem vlastně vymyslel jako krycí – Úřad pro zahraniční styky a informace – namísto zahraniční rozvědka. Tam jsem byl do ledna 1993. Se zřízením České republiky si mě můj spolužák z akademie generál Pezl odtamtud vytáhnul a převzal jsem vojenské zpravodajství.“

Radovan Procházka alespoň obecně popisuje situaci, kdy bývalý politický vězeň nastupuje do vedení represivních složek státu, který ho předtím pronásledoval: „Na II. správu – kontrarozvědku – nás přišlo alespoň pár nových lidí, tedy k těm estébákům, kteří se zaměstnávali vnitřním nepřítelem. Ovšem když jsem přišel k vojákům, to si dneska nikdo neuvědomuje, tam byl příslušný počet zpravodajských důstojníků Varšavské smlouvy a jeden Procházka jako velitel. To je mimořádná situace. Například jsem ani nemohl vyhodit ruský sekretářky, který neuměly pořádně česky, protože to nedovoloval zákoník práce. Taková byla situace v revolučním Československu a České republice. Ty, který jsem nechtěl, jsem doslova svou výřečností donutil, aby odešli.“

Radovan Procházka - Řád bílého lva – dekret

Radovan Procházka - Řád bílého lva – dekret

O konkrétní činnosti ve zpravodajských službách pochopitelně Radovan Procházka nemůže mluvit: „Že jsme opravdu něco dělali, by se možná dalo odbýt jednak vyhodnocením války v Zálivu a potom mi jeden ministr války jednoho zvlášť významného státu NATO řekl: ‚Pane generále, vy jste byl s vašimi zpravodajskými službami v NATO v době, kdy váš pan prezident ještě říkal, že když se zrušila Varšavská smlouva, že by se mělo taky zrušit NATO.‘ Takže to je asi všechno, co ke své zpravodajské činnosti mohu uvést. Doufám, že mě kvůli tomu nikdo nebude popotahovat, že přestože stát uvažoval, že by se NATO mělo zrušit, já jsem s ním už tak úzce spolupracoval.“

Jan Horník pro Post Bellum
  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz