Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Realita místo reality show

Česko

  0:04
PRAHA - VyVolení jsou zapomenuti, teď televizní diváci žijí dokumentem Manželské etudy. S jejich režisérkou Helenou Třeštíkovou o drobnostech, které nám tak lehce mění život, o přirozenosti paní Paroubkové a o tom, že ztráty jsou logickou součástí života

Helena Třeštíková. foto: Pavel Wellner, Lidové noviny

Prvního ledna uvedla Česká televize šestidílný sběrný dokument režisérky Heleny Třeštíkové (56) s názvem Manželské etudy (točeno v letech 1980-1986) a Manželské etudy po dvaceti letech (točeno 1999-2005). Příběhy šesti manželských párů, které se v jednom dni braly na pražské Staroměstské radnici, se staly jedním z nejsledovanějších televizních dokumentů vůbec. Na předposlední příběh Marcely a Jiřího se díval téměř milion diváků. „Nejde jen o to, že lidi baví nahlížet do soukromí. Ale během hodiny a půl vidíte, jak se lidé za pětadvacet let změnili, jak zestárli. Říkám si, že ještě zkusím nějaký sběrný projekt prosadit. A pokračovat v těch, které už proběhly,“ myslí si režisérka, autorka sběrných dokumentů například o Báře Basikové či Dagmar Peckové.

Na internetových serverech, jež dříve sloužily k výměně názorů o mozkovém potenciálu vyvolené Katky a hysterických záchvatech jejího kolegy Vladka či čistotě bytů z další reality show Výměna manželek, se v posledních týdnech řeší osudy hrdinů Heleny Třeštíkové. „Kam se hrabou reality show, tohle je opravdovej reálnej život,“ zní třeba jeden názor. „Tento projekt mě zajímá mnohem víc než Výměna manželek, i když není točen tak zábavně a chvílemi je až moc nudný a rozvláčný. Škoda že ten první díl není delší,“ myslí si další z diskutujících na serveru rodina.cz - ženy se zajímají i o zdánlivé maličkosti, jako je způsob krmení miminek v době před pětadvaceti lety.

Vladko je zapomenut. Novou hrdinkou českého národa se stala paní Marcela (viz box na str. 8). „Marcela se mi líbila nejvíc. Bohužel pořád na ni myslím, dnes se mi půjde hodně špatně spát,“ psala minulou neděli po odvysílání příběhu jedna z žen. „Asi jako většina z vás jsem to včera obrečela,“ popisuje své pocity jiná debatérka. A názor do třetice: „Ten její osud je moc krušnej a obdivovala jsem ji, jak se s ním pere.“

Režisérce se začali ozývat lidé, kteří by chtěli paní Marcele pomoct. Česká televize dokonce zřídila linku (261 137 474, info@ceskatelevize. cz), kam mohou diváci zajímající se o osud paní Marcely telefonovat či psát. „Člověk by čekal takovou vlnu solidarity po velkých tragédiích typu tsunami, rozhodně ne po odvysílání tohoto komorního příběhu,“ vypráví ve svém podkrovním bytě Helena Třeštíková, drobná světlovlasá žena.

V roce 1980 jste začala točit deset manželských párů, za půl roku jste výběr zúžila na šest. Tušila jste, který z nich bude mít pro vás potenciál?

V té době jsem byla jedním z nejvíc nejistých lidí v zemi. Půl roku po svatbě se víceméně nic nedělo - lidi se vzali, někde a nějak bydleli. Většinou se jim narodilo první dítě. Stále jsem se ptala, jestli z toho vůbec bude film. A do toho se i mně narodila dcera.

Jeden z párů, Marcela a Jiří, se po jedenácti měsících rozváděl. Neměla jste obavy o své manželství?
V té době jsem byla vdaná pět let, naše manželství vcelku fungovalo a naštěstí funguje dodnes. Ale člověk vnímá, jak se těch intimních lidských věcí chopí soudní mašinérie a jedná se třeba o vánočních kolekcích, které manžel neposlal dceři. A v těch chvílích si přejete jediné: snad mě a mé děti tohle nepotká.

Kdy jste si řekla, že z dokumentu něco bude? Kdy zmizela nejistota?
Asi až po třech letech. Základní problém ale zůstal - točila jsem totiž naprosto normální lidi. A nikdo vám neřekne, jestli tohle bude někoho zajímat. Úplně stejný problém jsem měla při pokračování - nebyla jsem si jistá, jestli přinese něco nového. Zvlášť v době, kdy se zdálo, že všechny zajímají jen celebrity.

Strefila jste se do fenoménu reality show, kdy se ukázalo, že obyčejní lidé baví diváky taky.
V 80. letech nikdo o reality show nic netušil. Ani v roce 1999, kdy jsme začali připravovat druhý díl. A navíc původně měly být Etudy uvedeny už na podzim 2005.

To nevím, jestli by vaše Etudy byly tak sledované.
Ano, právě tím, že se Etudy vysílaly po první vlně reality show, se dostaly do zajímavého kontextu. Mám tu výhodu, coby věčný pochybovač, že můžu být překvapena jenom příjemně. A to se myslím stalo.

Měla jste stejné pochybnosti, i když jste točila sběrné dokumenty o Dagmar Peckové či Báře Basikové?
U filmů o celebritách je víc záchytných bodů. Člověk má sice jistotu, že už samotné postavy budou lidi zajímat, ale na druhou stranu za to platíte - ty ženy se víc vyznají vmediální hře, i když neříkám, že by ji vždycky hrály. Ale nechtěla jsem, aby to byly filmy o celebritách, ale o ženách s náročnou profesí.

Na natáčení ale spíš kývne celebrita.
Samozřejmě že pro ni to může být určitá forma propagace. Kdežto lidé z Manželských etud propagaci nepotřebují. Proto mě dojalo, že všichni vydrželi. S výjimkou jednoho.

U pana Jiřího se to dá pochopit, když jeho bývalá žena Marcela mluvila o sexuálním zneužití dcery, jehož se měl dopustit.
I já ho chápala. Několikrát jsme se sešli, dlouze a přátelsky spolu mluvili. Řekla jsem mu, že Marcela o tom problému mluvila a že to v dokumentu zazní, aby se vysvětlilo, proč se vůbec nestýkají. Jirka mi přinesl rozhodnutí soudu, že zneužití nebylo prokázáno. Upozorňovala jsem ho, že kdyby řekl svou verzi případu, bylo by to lepší pro vyznění dokumentu i pro něj. Ale odmítl. Dokonce jsem se v průběhu těch šesti let setkala i s jeho maminkou, která tam hraje roli (Marcela mluví o tom, že jedním z důvodů, proč se rozpadlo manželství, byl tlak tchyně), ani to nepomohlo.

Měnil se v průběhu natáčení přístup lidí k vám? Otevřel se někdo víc, než jste čekala? Přišlo mi to třeba s paní Zuzanou, která zůstala sama v paneláku v Lázních Bělohrad...
Bylo to střídavé. Hodně záleží, v jaké jsou lidé náladě. U paní Zuzany nálada kolísala. Když si našla přítele, byla na tom podstatně lépe než v době, kdy měla pocit, že se všechno rozpadá. Tohle je zajímavé na sběrném natáčení. Za sebou jsou řazeny různé emoce, různé nálady a to vám ukazuje, jak různé mohou být zdánlivě všední dny. Někdy se člověk probudí a má dobrý pocit, jindy zase vstává s tím, že je všechno špatně. A nemusí se stát nic zásadního. Pohled na život dokážou ovlivnit drobnosti.

Je něco, co se vám do sestřihu nevešlo a mrzí vás to?
Mě spíš mrzí, kam všude se nesmělo, co se nepodařilo z různých důvodů natočit. Třeba manžel Zuzany pracuje jako tlumočník ve Škodovce. Říkala jsem si, že by to byl hezký obraz symbolu doby kapitalismu v Česku. Ale Stanislav nechtěl.

Co se naopak povedlo?
Třeba dcera Marcely Ivana se vyučila zahradnicí, nemohla sehnat práci a zmínila se, že chodí na úřad práce. A to je sice drobnost, ale strašně zajímavá. V prvním dílu lidé neměli starosti se sháněním práce, protože tehdy byla pracovní povinnost. Chtěla jsem natočit Ivanu a zavolala jsem na ten úřad. Paní vedoucí mi řekla, že v žádném případě točit nemůžeme, že to tam mají velmi malé a je tam stále hrozně lidí. Nedala se přesvědčit a já se jí tedy zeptala, jestli nemá šéfa, který by jí to přikázal. A ona mi na něj dala číslo. Ten pan šéf naštěstí můj záměr pochopil a podpořil. Před natáčením jsem tedy kolegy upozorňovala, že bude problém se tam vejít a vše musíme nechat v autě. A pak se ukázalo, že úřad práce je obrovský areál, kam by se vešlo deset filmových štábů. Tohle je na dokumentu blbý, že jste závislá nejen na dobré vůli představitelů, ale i všech lidí okolo.

Jste pak z výsledku rozpačitá?
To víte, že jo. Nevidím, co v Etudách je, ale co tam není. Jsem rozčilená, naštvaná. Z neděle na pondělí špatně spím, protože se mi pořád honí v hlavě, co všechno se nepovedlo.

Víte, jak reagují lidi na vaše hrdiny?
Zatím nejsou nějaké hodně negativní zpětné vazby. Třeba Pavel (stále ženatý majitel kulečníkové herny) v dokumentu mluví o podnikání a o tom, že mu lidi nevrátili peníze. A že když se bude chtít přestat s někým stýkat, půjčí mu peníze a bude mít od něj pokoj. Volal mi, že za ním přišel jeden člověk, kterého dlouho neviděl. Vytáhl dva a půl tisíce a jen tak nenápadně mu je vrátil.

Nejvíc ohlasů vzbudil díl o Marcele, který končí tím, jak zařizuje pohřeb své dcery Ivany. Přemýšlela jste, jestli tohle budete točit?
Film byl hotový a končil tím, jak Marcela hraje na ranči na harmoniku. 13. prosince měla být tiskovka k uvedení Etud v ČT se všemi aktéry a já je začátkem měsíce obvolávala. Marcela mi řekla, že se její dcera 17. listopadu nevrátila domů a je nezvěstná. Přemýšlela jsem, jak jí pomoct. Celostátní pátrání se normálně vyhlašuje jen po nezletilých. Ale přes pořad Na stopě jsem se domluvila, že 14. 12. odvysílají pátrání po Ivaně. A my že dotočíme do našeho filmu aktuální situaci s Ivanou v naději, že by to mohlo pomoct. Den předtím (13. 12.) jsem dopoledne vystupovala z metra a volala mi zoufalá Marcela, že přišli policajti, ukázali jí fotky a že Ivana je mrtvá. Marcela pořád opakovala, že skočí z okna. Začala jsem ječet do telefonu, Marcelo neblbni, máš Tomáše, vezmi si prášek na uklidnění, ať za tebou přijede kamarádka. Každou půl hodinu ti budu volat a kontrolovat tě. Na 14. 12. už bylo předem domluveno to naše natáčení s Marcelou. Nechala jsem na ní rozhodnutí, jestli máme v téhle situaci přijet.

A Marcela souhlasila…
Říkala, že o tom chce mluvit. Měla jsem strašně zvláštní pocit, i lidsky. Chvíli jsem si říkala, že bych tam být neměla, chvíli zas, že je dobře, že to točím. Šli jsme zařizovat pohřeb. Už bez kamery. Procházeli jsme kolem vánočních stromků do pohřební služby. Tam se musí vybrat urna, oblečení do rakve a slůvka na parte. Paní tam má seznam a čte varianty - četla veršíky, které se dávají pro mladé lidi, typu „zlomen květ tvého mládí v nejkrásnějším rozpuku“. Opravdu tragicky absurdní situace.

Ví Marcela o reakcích diváků?
Je na tom špatně psychicky i ekonomicky. Když jsme se teď setkaly, dala jsem jí číst nějaké maily a dopisy. Brečela, když viděla tu solidaritu. Nikdy ji nepoznala.

Z toho musíte mít radost. I kvůli předchozím pochybám.
Pořád si říkám, jestli to nepřeháním s tím strkáním nosu do soukromí. Cítíte se někdy jako hyena…

Až tak?
Studenti FAMU mě z toho obvinili, že točím místo toho…

A co máte dělat jako dokumentaristka?
Pomáhat. Jsou to ale legitimní otázky a každý, kdo dokument dělá, je řeší. Takže mám radost, že alespoň konec může přinést něco dobrého, když už život ty věci takhle napsal. Jen si představte, co musela Marcela prožít. Už jen nezvěstnost dítěte musí být něco strašlivýho, vůbec nevím, jak bych to prožívala já. A jak Ivana na těch policejních fotkách asi musela vypadat, měsíc po smrti? Navíc policajti jen ukázali fotky, zeptali se „je to vaše nezvěstná dcera“, a když úplně zhroucená přitakala, řekli díky, na shledanou. Tady se zřizuje kdejaká linka krizové pomoci a policajti nevědí, jak se v takhle vypjatých situacích chovat. Marcela z toho okna skočit opravdu mohla.

Jak je jí teď, po měsíci a půl?
Byla týden v Riapsu, kde jí úžasně pomohli a doporučili jí psycholožku. K ní dochází.

Ví se něco o tom, jak konkrétně zemřela Marcelina dcera?
To není jisté. Mám z toho divný pocit, i z jednání policie. I když se něco zjistí - volali mi už novináři, že na té kauze pracují -, Marcele nikdo dceru nevrátí. Už dostala Ivančinu urnu a rozhodla se, že ji uloží v kostele, kde měli s Jirkou svatbu. Kruh se symbolicky uzavírá.

Jirka se ozval?
Marcele ani mně ne.

Jak jste si získala důvěru lidí před druhým natáčením?
Pomohlo, že jsme se všichni před natáčením sešli společně. Seděli jsme u jednoho stolu v kavárně MAT. Souhlas byl více méně společný. Hned na začátku ale naši protagonisté připustili, že nebudou chtít vše zveřejnit. To jsem chápala.

Říkáte, že dokument má smysl, pokud je v něm něco obecného, nebo naopak výjimečného. Jak byste popsala to obecné u Manželských etud? Dalo vám to něco pro váš život?
Z každého setkání s lidmi si odnesete nějaký pocit, nějaké myšlenky. Pro mě je důležité poznání, že v životě existuje rovnováha toho, co člověk dostává a ztrácí. Není možné mít všechno. Když si tohle připustíte, vznikne méně nedorozumění, která pramení z toho, že lidi chtějí mít všechno hned a najednou. A nechtějí nic dávat. Nevnímají, že ztráty jsou logickou součástí života.

Na druhou stranu jsem měla pocit, že to dávání a braní nebylo v rovnováze. Muži si podrželi své zájmy, sbírali pivní zátky, sestrojovali dalekohledy, kdežto ženy jen skákaly kolem dětí.
Fakt je, že koníčky jsou víc doménou mužů a starání o dítě více doménou žen. Je to nespravedlivé, pokud to ženě nevyhovuje. Ale myslím, že nelze odsuzovat ženy, které se chtějí realizovat v domácnosti. Proč by nemohlo být cílem třeba paní Paroubkové budovat manželovi zázemí? Že by tím dávala špatný příklad? Proboha proč? Podle mě by bylo horší, kdyby se teď pokrytecky snažila být někým jiným, než je.

Měla jste pocit, že některým ženám z Etud role v domácnosti nevyhovovala? Například paní Zuzana pořád mluvila o tom, že chce do práce, nakonec skončila jako pomocnice v lékárně…
Zuzana měla ambice. Ale ono je to trochu tak, jak říkal v dokumentu Stanislav: oba se začali učit německy, ona toho po chvíli nechala. Podle mě její problémy vyplývají z toho, že v životě neměla ani šanci pokusit se o seberealizaci. Po gymnáziu hned přišlo dítě. Musí být stresující žít s nesplněnými přáními.

Třeba by zjistila, že jí nejvíce vyhovuje být doma s dětmi.
To je možné, ale asi by byla klidnější. Já měla první dítě v devětadvaceti, to už jsem si seberealizaci a nějaké úspěchy užila. Právě mateřství je velice zajímavá možnost udělat v rozjeté kariéře přestávku a podívat se na věci z jiného úhlu a trochu si srovnat hodnoty. O tohle jsou muži ošizení. A všem mužům bych zásadně doporučila, aby zkusili na nějaký čas „rodičovskou dovolenou“. Kdyby byla více využívaná, neexistovala by diskriminace žen v tom, že se je zaměstnavatel bojí zaměstnat, protože automaticky předpokládá, že s dětmi doma zůstanou právě ony.

Tak na vás je vidět, že dvojnásobné mateřství vaší kariéře nijak neublížilo.
Ta první pauza v práci pro mě znamenala dobu úvah o tom, co nechci, v té druhé jsem definovala to, co chci.

Sběrné dokumenty?
Ano! Jako studentku mě na dokumentu zajímala jeho mnohotvárnost: můžete točit třeba cestopis a zároveň o dětech z dětského domova. Všechno jsem chtěla vyzkoušet. Ale člověk by se měl vyhraňovat. Je blbost chtít všechno.

Osud Ivany a Václava
Studenti architektury Ivana s Václavem se po svatbě stěhují do jedna plus jedna. Václav ho rekonstruuje, Ivaně se narodí první syn. Manželé úspěšně složí státnice, Václav začne učit, Ivana se realizuje v domácnosti - plete svetry s norskými vzory, šije a maluje obrázky, které potom prodává. Během prvního dílu se jim narodí další syn a Ivana čeká třetí dítě - doufá, že to bude holčička.

Za dvacet let rodina už s pěti dětmi žije ve velké vile. Manžel buduje obchod s nábytkem, má být „největším ve střední Evropě“.

Ivana je stále doma, maluje hrnečky a vytváří nejrůznější dekorace, jimiž obdarovává sousedky. Trpí depresemi, pokusí se i o sebevraždu, pobude si na psychiatrii. Pokusí se podnikat, ale po roce obchůdek s doplňky zavře.

Oběma manželům činí starosti hlavně druhý syn Martin, který utíká z domova, maluje graffiti a bere drogy. Po návratu z vojny se však zdá, že se trochu uklidnil.

Osud Zuzany a Stanislava
Zuzana ještě neodmaturovala na gymnáziu a už čeká se Stanislavem dítě - je vcelku ráda, prý neví, co by dělala. Po svatbě bydlí u svých rodičů, manžel za ní a za synem Honzou dojíždí na víkendy. Získají byt v Lázních Bělohrad. Stanislava baví elektronika, sestaví si například dalekohled, mají doma už v 80. letech počítač.

Za tři roky se jim narodí dcera Zuzanka. Manžel s dětmi hraje počítačové hry, manželka sedí vedle nich a zašívá prádlo.

V roce 1995 podává Stanislav žádost o rozvod - našel si novou partnerku a pracuje jako překladatel v mladoboleslavské Škodovce. Nechává manželce panelákový byt.

Syn Jan v době druhého natáčení bydlí v Praze, má přítelkyni. Stejně jako kdysi otec se zajímá o počítače a k tomu o J. R. R. Tolkiena. Dcera Zuzanka neví, jestli má jít studovat do Prahy, jak jí radí otec, nebo zůstat doma s matkou, jež nechce, aby ji opustila.

Nakonec Zuzana, která pracuje jako pomocná síla v lékárně, zůstává v bytě sama - po odpoledních se dívá na telenovely (Ošklivka Betty) a má pocit, že život se moc nepovedl.

Najde si nového přítele, s nímž se vídá, stejně jako zpočátku s exmanželem, o víkendech.

Osud Marcely a Jiřího
Marcela má ráda koně. Se svým novomanželem Jiřím bydlí u jeho rodičů. Tchyně ji učí správně vařit rajskou či vepřo-knedlo-zelo. Manželům se narodí dcera Ivanka. Přestože se oba pro změnu stěhují k Marceliným rodičům, už po roce se manželství rozpadá.

Marcela získává byt a zůstává s dcerou sama. Rozvodové tahanice se časem uklidní a Jiří se vídá s dcerou i exmanželkou.

Druhé natáčení Jiří odmítl - byl totiž obviněn z toho, že sexuálně zneužil svou osmiletou dceru. Soud nic neprokázal. Marcela žije sama s Ivanou, jež coby vyučená zahradnice stále shání práci, a malým hyperaktivním Tomášem - jeho otcem je muž, s nímž už Marcela také nežije. Tomášův otec navíc v padesáti letech umírá. Marcela má ráda country, chodí na zábavy, má přátele, ale zůstává bez partnera. Nakonec se stěhuje z Prahy do většího bytu v Českém Brodě. 17. listopadu se Ivana nevrátí domů, zhruba o měsíc později je její tělo nalezeno u železniční trati.

 

Autoři:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!