14. dubna 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Brněnské Želary jsou zahlcené samy sebou

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Inscenace Želary (srdce mé). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Želary (srdce mé). | foto: Národní divadlo Brno
BRNO Jedna z letošních nejočekávanějších činoherních premiér Národního divadla Brno – inscenace Želary (srdce mé) – dopadla rozpačitě. Autor jevištní adaptace kouzelných próz brněnské spisovatelky Květy Legátové a režisér více než tříhodinového opusu Dodo Gombár se totiž snažil vystavět rozmáchlou venkovskou kroniku. Výsledek však o kýžené divadelní napětí připravuje problematický scénář, zahlcenost děje figurami i samo jevištní provedení.

Brněnské divadlo má ke Květě Legátové, novodobé erbovní spisovatelce města, v němž prožila většinu života, citelné manko. Je s podivem, že si zdejší jeviště všimlo těchto mimořádných textů až pět let po její smrti. Zázračná více než osmdesátiletá debutantka, jak na přelomu milénia Věru Hofmanovou (užívající pseudonym Květa Legátová) při jejím návratu k literární tvorbě nesprávně a zřejmě jen marketingově označovali, si podmanila čtenáře neobyčejně silnými prózami. Udělala to povídkovým pásmem Želary (2001, Státní cena za literaturu 2002) a novelou Jozova Hanule (2002), která v divácké paměti dodnes zůstává jako oceňovaný film Želary, nominovaný též na Oscara.

A právě ze dvou jmenovaných prozaických zdrojů kompiloval scénář Dodo Gombár, který se ve své inscenaci neustále snaží srážet lyrické s epickým. Ten prvně jmenovaný pól v inscenaci zastupují ženské figury s maskami a stylizovanými pohyby (posléze si tady při fašankovém veselí navléknou škrabošky všichni), ale třeba také živá šestičlenná kapela, hrající muziku Davida Rottera, který někdy používá náladotvornou scénickou hudbu a jindy zase aranžmá či názvuky lidových písní.

Inscenace Želary (srdce mé).
Inscenace Želary (srdce mé).


Rozhlasová hra na jevišti

Onen epický rozměr inscenace tryská ze snahy zobrazit co nejvíce lidských osudů, které se tady namnoze rozpíjejí v nepřehlednou a nedramatickou skrumáž. Is vědomím, že hlavní postavou inscenace jsou samy Želary. Co ale výsledný tvar retarduje nejvíce, jsou časté promluvy figur. Ty buď nedramaticky popisují (a naoko posouvají) dění, nebo prostě ve zcizujících momentech citují Legátové prózy. Celý kolosální večer na velkém jevišti Mahenova divadla v těchto okamžicích (a není jich poskrovnu) těžkne do podoby statického scénického čtení či rozhlasových her. I když právě v jejich žánru prozaička v mládí vynikala, těží se dramatické oblouky a řeč divadla z podstatně jiných postupů. Problémy a vztahy se v divadle hrají, není kýžené je prostě odvykládat.

Další problematický rozměr inscenace představuje znaková scéna Lucie Labajové, která postavila šikmu, v jejímž těžišti stojí zarezlý vlakový vagon. Ten se režijním přesouváním figur v něm mění v nový příbytek Jozy a jeho Hanule, jindy v hospodu, kostel či původní dopravní prostředek. S organizací prostoru si tady ale režie příliš neláme hlavu. Přestože na divadle nesnáším doslovnost, nahodilé a často až nelogické zacházení s děním a místem na jevišti komfort ani imaginaci diváků nepovyšuje. Za zdařilé lze považovat kostýmy Hany Knotkové, využívající předválečnou městkou módu a nápaditou červenobílou či prostou šedou barvu v obřadnosti i civilu stylizovaných venkovských krojů.

Gombárova snaha o moderní scénický tvar vrcholí na závěr. Průběžně se tady mluví o lásce k ochotnickému divadlu, dělají se tady masky, aby ve finále režisér totální rozvrat osvobozované a vystřílené vsi inscenoval jako pomyslnou zkoušku místního divadelního spolku, který tady Honza (Šašek) jakoby režijně vede. Výsledkem je další tříštění a oslabování celkového tvaru. Ten básnivou, znakovou a stylizovanou řeč utápí místy ve zcizujících výstupech či přelidněnosti bezmála třiceti osudů.

Je paradoxem, že i když se herci v tomto naznačeném režijním předivu často ztrácejí či jsou bezmocní, dominují večeru dva velmi solidní ústřední výkony. V roli městské ženy Elišky/Hany, zamilované nakonec do místního horala Jozy, se opravdu blýskla Magdaléna Tkačíková, která přesvědčivě uhraje onu proměnu vzdělané medičky, jež naplno propadne kouzlu zdánlivě neotesaného kraje, srdnatých lidí, přírodní magie i lidových zvyků. Tkačíková spolu s Petrem Halberstadtem v roli jejího přiděleného muže Jozy tvoří těžiště v poněkud rozvleklé a vlastně i monotónní inscenaci. Halberstadt nesází na zjednodušenou polohu dobrotivého jelimana, ale nabízí soustředěný obraz srdečného, bez slovních cukrbliků zamilovaného a oddaného chlapa.

Snaha o velké prokombinované plátno se v případě inscenace Želary (srdce mé) zadrhla na architektuře scénáře i způsobu režijního tlumočení próz, z jejichž uhrančivé, místy bolestně baladické magie vyzvedla bohužel málo.

Květa Legátová:
Želary (srdce mé)

Režie: Dodo Gombár

Dramaturgie: Martin Sládeček

Scéna: Lucie Labajová

Kostýmy: Hana Knotková

Hudba: David Rotter

Premiéra 31. 3. v Mahenově divadle (psáno z reprízy 1. 4.)

Luboš Mareček, divadelní publicista
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.