12. června 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Hukot času. Bože, co ta moc se mnou provedla?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Dmitrij Šostakoviče svou (třetí) ženou Irinou v červenci 1972 při cestě do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dmitrij Šostakoviče svou (třetí) ženou Irinou v červenci 1972 při cestě do... | foto: ARCHIV THE LIBRARY OF TRINITY COLLEGE DUBLIN
To zejména díky Odeonu a jeho edici Světová knihovna se k nám v posledních letech dostávají vynikající díla Brita Juliana Barnese (* 1946). Hukot času, autorova loňská kniha, byla česky vydána nyní. V něčem se vcelku zásadně liší od předešlých titulů.

V knihách Žádný důvod k obavám (česky 2009), Vědomí konce (č. 2012) aRoviny života (č. 2014) byl Julian Barnes více (to spíš) či méně autobiografický; v úvaze o smrti Žádný důvod k obavám se vyjadřoval formou románového eseje, žánrově otevřeně. Čas a konečnost každé jednotlivé lidské existence tematicky dominovaly těmto dílům. Jestliže čas se přímo vyskytuje v titulu autorovy nejnovější práce (originální název zní The Noise of Time), pak v tomto aspektu Hukot času navazuje na právě jmenovaná díla.

Jinakost naopak spočívá v tom, že Barnes si v textu, který dopsal – dle datace na jeho konci – předloni v květnu, takzvaně oddychl od sebe sama, rozuměj od námětů a reálií, které se pohybovaly „nebezpečně“ blízko jeho samého. Ústřední postavou Hukotu času je totiž sovětský hudební skladatel Dmitrij Šostakovič (1906–1975). Čas v tomto biografickém, paradokumentárním románu hučí dvojím způsobem: hlavní hukot obstarává hřmotná sovětská moc, zejména ve své nejbrutálnější, stalinistické podobě; doprovodný hukot má pak svůj zdroj, jak je pro Barnese typické, v uplývání individuálního času, v odkapávání jednotlivých životních fází. Barnes disponuje mimořádným citem pro to, co s lidským vědomím provádí běh času, a ruku v ruce s tím vládne uměním formulovat tyto stavy se sdělnou přesností. Dodejme ještě, že to není zdaleka poprvé, co Barnes námět čerpal z historie: viz třeba jeho (i do češtiny přeložené) romány Flaubertův papoušek, Pohlédnout do slunce nebo Arthur &George.

V Hukotu času autor neexperimentuje ani vypravěčsky, ani jinak. Žádná postmoderna, kterýžto přívlastek byl Barnesovi v minulosti nejednou přidělen. Je to – tedy co do formy – práce typická pro jeho vyprávěcí postupy; ani obecněji, vezmeme-li v potaz současnou škálu literárních technik a strategií, se Hukot času nijak zásadně nevymyká. Barnes v něm používá svou ověřenou, jemu vyhovující metodu za sebou plynoucích vyprávěcích fragmentů, sestávajících z jednoho či z několika málo odstavců. Ta jej vede k výrazové hutnosti a současně mu umožňuje „obcházet“ svého hrdinu kolem dokola a koncentrovaným paprskem nasvěcovat jednotlivé fazety jeho osobnosti a osudu.

Julian Barnes
Julian Barnes

Dokázal se do „nás“ dostat

Šostakovičova pozice byla, jak známo, nejednoznačná, rozpolcená, tragická. Vybaven absolutním sluchem nejen v úzce muzikantském smyslu, nýbrž i v tom smyslu, že naslouchal tomu, co hudba ve dvacátém století může vyjádřit, jaké nalezla výrazové prostředky odpovídající moderní, respektive modernistické senzitivitě, narážel na požadavky a direktivy stalinistického i poststalinistického režimu: na nařčení z formalismu, z estétství, z nelibozvučnosti.

Barnes nepřibližuje komponistovy tvůrčí postupy, natož muka, není vykladačem skladatelovy umělecké dráhy, nýbrž se soustředí na to, co s duší skladatele provádí explicitní ideologický tlak, jak si jej režim kupuje, jak jej zastrašuje, jak se skladatel chová v soukromí a jak na veřejnosti. Autor se nepouští do dalekosáhlých psychologizací: stručně vystaví konkrétní situaci, téměř stejně stručně vylíčí, co ten nápor provádí se Šostakovičovou myslí. Podle Barnese si petrohradský rodák jasně uvědomoval svinstva, jež režim obecně prováděl a k nimž jeho osobně nutil, ale neměl v sobě energii, odvahu či co to je za sílu, kterou je třeba v sobě mít k tomu, aby se člověk takovému náporu vzepřel. A přece v Šostakovičovi existovala hranice, za niž zkrátka nešel jak občansky, tak především umělecky. Měl totiž na komponování a obecně na hudbu určité nároky, jež nemohl zradit zřejmě i proto, že mu to jeho ustrojení nedovolovalo, i kdyby totálně kolaborovat chtěl.

Na Hukotu času je pro tuzemského (natožpak asi pro ruského) čtenáře-pamětníka obdivuhodné, jak Barnes, Brit jak poleno, dokázal vystihnout dilemata mimořádně nadaného jedince v totalitarismu, který si nárokuje jedince do posledního chlupu. Barnesův Šostakovič vnitřně úpí, je ze sebe čím dál znechucenější, víc a víc rezignuje. Navenek však mlčí, užívá privilegií, jež mu režim poskytuje, a proti svému přesvědčení pronáší různá veřejná prohlášení ostouzející jisté umělce žijící na Západě (včetně jím milovaného Stravinského!) a velebící podmínky k tvorbě v SSSR. Nechtěl víc než klid a prodlévání ve své hudbě. Ale moc byla neodbytná! Barnes Šostakoviče nesoudí ani nebrání, nýbrž chápe. Prokazuje postavě respekt vyvěrající z toho, že těžko si ony poziční manévry dokáže představit ten, kdo nebyl na skladatelově místě. I díky tomu obsahuje Hukot času množství pozoruhodných polotónů.

Obzvlášť vynikající je dialog mezi skladatelem a komunistickým ideologem P. N. Pospelovem, který léta kalil stalinistickou ocel, ovšem po odhalení kultu osobnosti se rázem protlačil mezi reformátory kolem Chruščova. Pospelov v roce 1960 s ďábelskou dialektikou tlačí dosud nestraníka(!) Šostakoviče do partaje; říká mu, proč právě teď nastal ten čas. Šostakovič se brání, ale neubrání...

K překladu, respektive k jeho redakci dvě drobné poznámky: „Poprvé ho posadili před klávesnici, když mu bylo devět...“ stojí na str.31 – ve skutečnosti jej (Šostakoviče) posadili před klaviaturu. „Wagner se opět stal (v SSSR po podepsání paktu Ribbentrop–Molotov) velkým skladatelem a Eisensteinovi přikázali, aby v Bolšom režíroval Valkýru,“ stojí na str. 74 – tak Sergej Ejzenštejn byl židovského původu, nicméně u nás se dávno a pořád píše Ejzenštejn. Aby však nebylo mýlky: překlad byl svěřen zkušenému Petru Fantysovi, není to zdaleka jeho první Barnes a stylisticky „svému“ autorovi rozumí. Bonusem svazku je vcelku zevrubný, kontextualizující doslov anglisty Ladislava Nagye.

Julian Barnes: Hukot času


Přeložil Petr Fantys, redigovala Dominika Křesťanová, doslov napsal Ladislav Nagy.
Euromedia Group – Odeon, Praha 2017, 208 stran

Julian Barnes - Hukot času.

Julian Barnes - Hukot času.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.