Zasloužilým kapelám se stává, že končí jako parodie sebe samých. Byť i obdivované parodie, protože síla nostalgie je mocná. Deep Purple se to naštěstí nestalo, jsou pořád tvůrčí. Cestu rockovými vodami si razí se stejnou sveřepostí jako nejmodernější americký ledoborec USCGC Healy, jehož snímek využili na vtipném obalu alba InFinite.
Deep Puprle pochopitelně nezahodili svoje rodinné stříbro. „Klasicizující“ unisona elektrických varhan a kytary hrají Don Airey a Steve Morse stejně dobře jako kdysi zakládající členové Jon Lord a Ritchie Blackmore, ale se svým „nátiskem“. Ian Gillan se pochopitelně dávno nepouští do vypjatých, vysokých vokálů, ale vůbec to nevadí, má nezaměnitelnou barvu hlasu i výraz. Pěvecké linky si přizpůsobuje tak, aby jeho současnému „posazení“ vyhovovaly, a přesto působily efektně. Muzikanti se ovšem snaží posouvat se alespoň trochu jinam, neustrnout na pouhém opakování oblíbených triků.
„Po opravdu chváleném předchozím titulu Now, What?! jsme byli docela v kleštích. Kam teď dál? Šlo o typický syndrom druhého alba. Chtěli jsme natočit jinou desku, ne jenom pokračovat v úspěšném zvuku Now, What?! Proto zní InFinite víc zatěžkaně, možná hutněji,“ svěřil se baskytarista Roger Glover v rozhovoru pro Billboard. Že se to podařilo, přesvědčuje hned úvodní kompozice Time For Bedlam (Čas blázince), rámovaná ironickou parodií na mši. Gillan tu předzpěvuje místo modlitby svoji nepříjemně aktuální vizi stavu společnosti.
Jasnou spojnici s předchozí deskou Now, What?! (2013) ovšem najdeme. Novinku produkoval stejný producent – Bob Ezrin, dřívější spolupracovník Pink Floyd, Petera Gabriela či Alice Coopera. Melodik a milovník „velkého“ soundu má také svoje rodinné stříbro i rukopis a nedopustil, aby se kapela jenom vyžívala v hybných a hutných riffech. Prvky progresivního rocku prostupují také InFinite, byť v menší míře než předchozí nahrávku. Vůbec to není ke škodě.
RECENZE: Psychedelie Tamikrest se vznáší v oparu saharského písku |
Velmi zajímavě, navzdory poněkud méně vkusnému klávesovému úvodu, působí například košatá kompozice The Surprising, v jejímž baladickém úvodu si kapela elegantně pohrává s rytmem bossa novy a připravuje půdu pro opravdu překvapivě dramatickou pasáž. Nebo melancholická, v podstatě zpěvná All I Got Is You. Ovšem dominují, jak předeslal Roger Glover, skladby hutnější či ostřejší. Například Bird Of Prey, funkově šlapající One Night In Vegas nebo typický „purpleovský“ rock’n’roll Hip Boots. Album vítaně zpestřuje závěrečná coververze Roadhouse Blues, poklona The Doors a Jimu Morrisonovi. Zahraná s úctou k původním interpretům, ovšem s vlastním zvukem.
Nekonečno, nebo konec?
Název alba, slovní hříčka se slovy „nekonečno“ a po rozdělení, naznačeném velkými písmeny InFinite, „nakonec“, vyznívá jednoznačně. Stejně jako pojmenování chystané koncertní šňůry The Long Goodbye, Dlouhé sbohem. Kapela oslaví padesáté výročí vzniku a „pomalu“ se odebere do ústraní, i když s definitivním rozloučením spěchat nehodlá.
Potvrdil to i jedenasedmdesátník Roger Glover: „Chceme ten náklad nést tak dlouho, jak dlouho nám to příroda dovolí dělat důstojně. Ale pokud ucítíme, že nám to už nejde, nastane čas zastavit. Stále hrajeme a stále si to zatraceně užíváme, jen jsme chtěli říct, že dveře už se pomalu zavírají. Ale nejsou zavřené.“
Pokud má být tahle nahrávka poslední, bouchli „Párplové“ dveřmi nahrávacího studia docela nahlas. Věřme, že stejně důrazný bude i pražský koncert, naplánovaný do O2 areny na 22. května. I když se skupina pochopitelně neloučí na vrcholu sil, rozhodně to není ani v jejich dolní úvrati.
Deep Puprle: InFinite earMUSIC, 2017 Celkový čas: 45 min. |
