Závěrečná scéna románu Zeptej se táty Jana Balabána se týká opuštěného psa, a tak je třeba rozhodnout, „jestli to bude příběh soucitný, nebo bezcitný“. Irská prozaička Sara Baumeová (1984) dokázala ve své prvotině, v níž hraje hlavní roli rovněž opuštěný pes, položit příběh soucitný i příběh bezcitný na sebe.
I proto je její román Jasno lepo podstín zhyna dílem, které budou čtenáři hltat – a ostatní literáti ho mohou obdivovat, nebo dokonce autorce zdravě závidět. Protože na takový debut se opravdu nezapomíná. Není to jenom taková ta knížka, jež je o drobet lepší než literární pěna dní a na niž padlo, že se z ní udělá „umělá“ událost.
Pravidla rozmazlování
Pe s samozřejmě není v literatuře ani filmu ničím novým – najdeme řadu výrazných příkladů psího hrdiny, přičemž vůbec nejsilnějším dílem v tomto směru je asi povídka Danila Kiše Chlapec a pes. V posledních desetiletích jako by se však přece jen začalo něco měnit, což jde samozřejmě ruku v ruce se změnou našich životů a prostředí, v němž žijeme.
Ještě před takovými třiceti lety nikdo nesbíral psí exkrementy do igelitových sáčků ani se nemusel bát, že mu psa, který se vydal po poli za zvěří, zastřelí myslivec. Oboje je jenom důkazem toho, jak v našem světě začíná vítězit nepřirozenost. A stejně tak důkazem faktu, že se na sebe čím dál víc tlačíme, že není dostatek prostoru – že se o něj tedy vlastně přetlačujeme, čehož výrazem jsou i různá nepřirozená pravidla.
Již v Kunderově Valčíku na rozloučenou říká Růženin otec, jakýsi „psí četník“: „Nikdy nebude čisto v našich městech, když nám budou psi kadit u chodníku. A jde taky o morálku. Nehodí se, aby lidé rozmazlovali v lidských příbytcích psy.“ Ale stejně jako se čím dál víc zpřesňují pravidla– například vymezování částí parku, kde mohou psi běhat –, zvyšuje se ono rozmazlování.
Čím dál víc rovněž čteme o psích útulcích – psích uprchlíků nebo nebožáků tu máme víc než těch lidských, zdá se. Existuje i detektivní služba, která po ztraceném psu bude pátrat, kupujeme psům kabátky... Zkrátka páníček je na lopatkách.
A ve světě filmu a literatury se taky čím dál víc tlačí na pilu. Za všechny příklady snad postačí zmínit, že už před nějakým časem kdosi patrně považoval za nutné početně trumfnout nejen Sedm statečných, ale i Klapzubovu jedenáctku či Dvanáct rozhněvaných mužů – a tak vznikl film 101 dalmatinů... Do tohoto světa tedy vstoupila Sara Baumeová a její románový debut, jenž se v originále jmenuje Spill simmer falter wither. Prozaička původně v Dublinu vystudovala výtvarnou akademii a věnovala se sochařství – stejně jako vloni zesnulý irský povídkářský velikán William Trevor. V roce 2014 získala za povídku Solesearcher1 Davy Byrnes Short Story Award spojenou se šekem na patnáct tisíc eur. A o rok později už vyšel román inspirovaný autorčiným psem, jehož si vzala z útulku.
Sara Baumeová - Jasno lepo postín zhyna. Světová knihovna Odeon.
A není to pouze příběh psa, jenž toho asi musel mnoho zkusit a jenž při nějakém souboji také přišel o oko. Je to rovněž příběh sedmapadesátiletého osamělého podivína Raye, který zůstává naprosto mimo lidské společenství na jihoirském pobřeží. Vyrůstal v domě jen s otcem, neboť matka zemřela, a nikdy nechodil do školy ani si nehrál s dětmi. Teď už je otec mrtvý a jeho syn dostává jakousi sociální podporu, potlouká se po otcově domě a je nepřekonatelně plachý.
Italští školáci volili nejoblíbenější knihy. Umístil se i Mein Kampf |
Samotu tento podivín zažene tím, že jednoho dne ve výloze obchodu uvidí fotku onoho psa z útulku. Ovšem to zas nesvědčí jeho plachosti, neboť s psím kamarádem jsou problémy – kouše psy i lidi... Nejprve chodí dvojice parťáků na procházky ve dne, později v noci a nakonec musí opustit otcův dům a cestovat autem nazdařbůh Irskem, aby unikli před psí inspektorkou, která si pro Jednooka, jak psa Ray pojmenuje, přijde, neboť pokousal jiného psa i jeho dětského pána.
Viděno psím okem
Čtenář instinktivně čeká, kdy přijde něco nedůvěryhodného či něco, co z něj bude chtít vytřískat soucit a dojetí. Ale ničeho takového se nedočká. Román Sary Baumeové není obdobou třeba Tance v temnotách Larse von Triera, který vás nutí trnout, ale ve stejné chvíli máte chuť režiséra něčím praštit kvůli té hrozné manipulaci skrze vykonstruovaný příběh.
Síla Sary Baumeové je tedy v důvěryhodnosti – jak je to prosté, když se to umí. Navíc je mladá irská autorka opravdu vynikající v nejrůznějších popisech prostředí, disponuje ohromnou všímavostí a schopností zachytit podstatný detail – žádné marnivé předvádění. Je to bezesporu literatura, ale zároveň to vlastně literatura není, protože příběh člověka nenechá být v poloze distancovaného čtenáře – otáčí další a další stránky a je „tam“ s románovými hrdiny, je to skutečné.
Jsou příběhy malé, intimní, a takzvané velké. Románová prvotina Sary Baumeové jistě není z hlediska látky Vojnou a mírem či Zločinem a trestem, i když její příběh Raye a Jednooka má určitě širší platnost. A taky má něco, co lze nazvat univerzální atraktivností, aniž by to znamenalo cokoliv špatného. Jasno lepo podstín zhyna by si tak měli přečíst i ti porotci Magnesie Litery, kteří v dosud posledním ročníku poslali do světa zprávu, že nejlepší českou prózou v roce 2015 byl román vyprávějící o ženě, která sbírá léčivé byliny. Taková zpráva světem věru neotřese. Zato závěrečné pádění Jednooka se čtenáři v paměti zadrhne – před tím nikam neuteče.
Sara Baumeová: Jasno lepo podstín zhyna Přeložila Alice Hyrmanová McElveen Odeon, Praha 2016 264 stran |
