RECENZE: Klient ukazuje, že se v Íránu volá záchranka, ale policie už ne

Čtyřiačtyřicetiletý Asghar Farhádí patří mezi světovou filmařskou špičku. V roce 2012 získal Oscara pro nejlepší cizojazyčný film jeho snímek Rozchod Nadera a Simin. Šlo o zjevení, které mnohým divákům otevřelo úplně nový pohled na současný Írán: jeho hrdiny jsou veskrze moderní lidé, čelící stejným základním problémům jako ti, kdo žijí v Evropě či v Americe. Současně se však pohybují ve specifických souřadnicích íránského politického zřízení a společenského uspořádání.

RECENZE: Poezie je v Patersonově podání tak přirozená jako dech

Podobně je tomu i v novém snímku, který pro české uvedení dostal název Klient. Posunul se tím dost daleko od mezinárodního titulu The Salesman, který poukazuje na významnou linii filmu: jeho ústředními postavami jsou divadelníci, kteří zkoušejí hru Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího. Částečná obdoba titulní postavy hry, politováníhodného slabocha a nevěrníka Willyho, posléze hraje ve filmovém příběhu klíčovou roli.

Děj filmu odstartuje vynucené přestěhování ústředního mladého páru. Emad a Rana musí vyklidit starý domov, protože činžovní dům praská a hrozí jeho zřícení. Nové bydlení jim dohodí jejich kolega z divadla Babak, už jim ale neřekne, že ve volném bytě dosud žila žena nevalné pověsti, jejímiž dveřmi prošlo hodně mužů. Ona dáma si navíc nechce z bytu odstěhovat své věci a je obtížné ji jakkoli kontaktovat. Tuto drobnou nepříjemnost záhy vystřídá skutečná pohroma: Rana se jednoho dne domnívá, že u vchodu do domu zvoní Emad, proto otevře i dveře od bytu a jde do koupelny. Jenomže to není Emad, nýbrž klient někdejší nájemnice. Když potom Emad skutečně přijde, najde svou ženu v péči sousedů, s rozbitou hlavou a v šoku (nikoli ale znásilněnou). Vyplašený pachatel po sobě leccos zanechal: telefon i klíče od auta, které Emad najde stát před domem. Přestože by mohl důkazy předat policii, rozhodne se pátrat na vlastní pěst. Nakonec je úspěšný, ale výsledek pátrání je poměrně překvapivý a závěrečné vyřizování účtů se ukáže jako morálně a psychologicky dost obtížná situace. Mimo jiné Emad zjistí, že jedna věc je hrát postavu na jevišti a něco jiného střetnout se s její obdobou v reálném životě.

Oproti zmiňovanému Rozchodu Nadera a Simin je v Klientovi mnohem víc patrná konstrukce, navíc místy hodně vratká. Paralela s Millerovou hrou (která navíc také není imunní proti zubu času) je jen povrchní a Emadovo pátrání i jeho výsledek jsou jednoduše neuvěřitelné. Teze vítězí nad přirozeností: osoba pachatele jen stěží koresponduje s tím, co se jí přisuzuje. Víc znát je tentokrát také kulturní ukotvení tvůrce a limity jeho zkušenosti – to, jak vidí prostitutku a jejího klienta zbaveného sebekontroly, je daleko spíš naivně zjitřená fantazie než případ jakkoli odpozorovaný ze života.

S pochybnostmi nad zápletkou se může dostavit i nejistota ohledně zobrazované íránské reality: co je její věrné zachycení a co snaha ukázat ji pomocí nadsázky? Opravdu se v Íránu k brutálnímu napadení nevolá policie? A když začne padat dům a lidé se evakuují, pokračuje rypadlo pod ním nerušeně v práci? Umělecká licence samozřejmě není totéž co lež. Ale jako by Asghar Farhádí zjistil, jaký Írán chce světové publikum vidět, a snažil se mu to znovu dopřát.