RECENZE: Lady Macbeth je minimalistická, ale má potenciál

Kritik Steven Zeitchik z deníku Los Angeles Times se ve své recenzi táže, zda je Lady Macbeth, celovečerní filmový debut anglického divadelního režiséra Williama Oldroyda, nejradikálnějším filmem uplynulého roku. K tomu je potřeba říct, že nejradikálnějším filmovým dílem minulého roku rozhodně není. A také je otázkou, jestli ho lze za radikální vůbec považovat. Na druhou stranu se svým přístupem vymyká tradičně ztvárněným historickým dramatům, takže do této skupiny filmů ho rovněž nemůžeme zařadit. Lady Macbeth tak osciluje mezi těmito dvěma póly – není ani dostatečně radikální, ani běžnou adaptací.

Přístup, jejž William Oldroyd volí, činí z historického dramatu, které by mohlo svou látkou svádět k obvyklé rozmáchlosti, minimalistickou črtu. Prostřednictvím statických záběrů, promyšlených symetrických kompozic, kdy se postavy zařezávají do středu obrazu, repetitivních záběrů, které se soustředí na opakování každodenních činností, zkratkovitého vyprávění nebo velmi umírněného nakládání s hudbou buduje Oldroyd příběh o ženě, jež je provdána za muže, se kterým se necítí šťastná, na což se později rozhodne zareagovat.

Tyto prostředky, s nimiž Oldroyd pracuje, jsou v souvislosti s podobnými dramaty celkem netradiční. Stejně jako i jiné informace, které se týkají tohoto snímku. Film má například relativně nízký rozpočet (méně než 500 tisíc liber, tedy méně než 16 milionů korun) nebo necelou devadesátiminutovou stopáž. Tato snaha pojmout historické drama jinak je samozřejmě sympatická a chvályhodná, ale v samotném příběhu ne vždy přesvědčivě funguje.

Uniknout za každou cenu

RECENZE: Personal Shopper. Plodné míchání žánrů

Rok 1865, anglický venkov. Nemajetnou Katherine (Florence Pughová) koupí pro svého syna Alexandra (Paul Hilton) bohatý majitel dolů Boris (Christopher Fairbank). Alexander pojme Katherine za manželku, nechová se k ní však jako ke své ženě, potažmo k lidské bytosti, ale zachází s ní, jako by byla dobytek. Je na ni hrubý, neustále jí něco přikazuje a nechává ji chátrat v domě, nejlépe tam, kam ji sám postaví. Žena tu je redukována na něco, co má akorát tak plnit manželské povinnosti a vyhovět všem manželovým přáním. Není divu, že se Katherine v takovém prostředí necítí dobře a únik hledá v něčem jiném, například v procházkách. Na jedné z nich potká mladého, drsného a zemitého čeledína Sebastiana (Cosmo Jarvis), do kterého se zamiluje a na nějž začne být až nebezpečně fixována. Jejich láska poté čelí překážkám v podobě manžela a tchána. A pokud by se eventuálně vyskytly neočekávané okolnosti, které by měly stát v cestě jejich vztahu, Katherine se pokusí najít řešení, třebaže by jím měla být i smrt.

Dánská inspirace

Co se Williamu Oldroydovi příliš nedaří, je vtělit pocity, které Katherine zakouší, do záběrů a přenést je i na diváka. Jsou to především pocity nudy a osamělosti, které se Katherine zmocňují uvnitř domu. Oldroyd to řeší například tím, že se Katherine v krátkém statickém záběru dívá z okna nebo se ocitá v jiných pozicích, při nichž se záměrně točí zády k divákům. Oldroyd jako jednu z klíčových inspirací uvádí vynikajícího dánského malíře Vilhelma Hammershoie. Ten je proslulý svými díly odehrávajícími se ve strohých interiérech. Buď se v nich vyskytují prázdné pokoje, nebo se v nich objevují osamocené postavy, jež hledí z okna nebo sedí na židli, často jsou otočeny zády k divákům. Jeho obrazy navzdory tomu, že jsou svou formou minimalistické a rigidní, vyvolávají pestrou škálu emocí. Jde o obrazy, které fascinují diváka pevným tvarem, precizním zachycením prostoru, prací se světlem a barvou, tajemností nebo spiritualitou. Zatímco Hammershoiova díla jsou schopna toto všechno vyvolat, s Oldroydovým snímkem už to tak slavné není, protože se mu málokdy podaří postihnout to, co se daří dánskému malíři. A hlavně – u Hammershoie konkrétní prostor pokaždé ožívá, kdežto tady k něčemu podobnému mnohdy ani nedochází.

Naopak je nutné pochválit to, jak film postupem času nachází své tempo. Přestože se příběh rozvíjí poněkud kostrbatě, potom objevuje svou tvář. Film vrcholí čtyřmi skvělými záběry, které by samy o sobě neměly takovou výpovědní hodnotu, ale v kontextu s předcházejícími scénami si nelze představit asi lepší závěr, který by ukončil snímek.

Divák je tak dost na rozpacích. Na jednu stranu hmatatelně cítí, že Lady Macbeth má velký potenciál. Na druhou stranu ho mrzí, že potenciál není plně využit. Oldroydův snímek jistě zaujme svým nekonvenčním přístupem či podmanivým hereckým výkonem Florence Pughové, ale podobně laděná Effi Briestová německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera z roku 1974 je o několik tříd výše. Také díky tomu, že perfektně využívá zvolené formální prostředky a je natočena naprosto osobitě, radikálně a bez jakýchkoli kompromisů. A taková Lady Macbeth bohužel zcela není.