RECENZE: Lesk a bída zemských jablek. Příliš nápadů v jedné bramboračce

Autorem i režisérem rozverného kousku je dramaturg Národního divadla Milan Šotek, který své autorské ambice nejlépe uplatňuje v Cabaretu Calembour provozovaném s bývalými spolužáky z DAMU a nyní shodou okolností rovněž členy naší první scény. Jeden z nich, Jiří Suchý z Tábora, hraje i v Lesku a bídě, to on spolu s Anitou Krausovou zmiňovaný náklad (skrytými rekvizitami jistě odlehčený) přivlekl. Další dva účinkující, Andreu Elsnerovou a Martina Zahálku, povolal Šotek z Divadla na Vinohradech, kde působil jako dramaturg před misí současnou.

RECENZE: O myších a lidech. Když je autor silnější než divadlo

Fabule kusu se opírá o profesní zkušenosti s divadelními autory a herci, dramatik (ztvárněný Zahálkou) je zhnusen manýrami interpretů a hodlá psát už pouze pro maňásky z brambor po vzoru svého praděda, který takový druh estetického povyražení provozoval pro spolubojovníky v zákopech první světové války a pak jako legionář v Rusku. Ředitel divadla (Suchý) si zoufá, primadona souboru (Elsnerová) se totiž už těšila na slíbenou titulní roli v novém kusu o Marii Antoinettě. To je úvodní situace, kterou pak autor dále „bláznivě“ rozvíjí a přidává k tomu ukázky z bramborových představení. Šotkova záliba v kalambúrech a jiném typu slovních hříček se nezapře. Tentokrát si vyhrál s všemožnými kulturními variacemi a aluzemi, které lze z obměn slovního základu brambor vykřesat, vyjmenujme několik příkladů: „Bramboři v Čechách a na smetaně“, „brambory šumí po skalinách“, eventuálně dvojverší „Líbíš se mi! Bravo! / Svaly máš jako Brambo!“.

Těch všech ne stejně vtipných nápadů je ovšem na jeden večer přespříliš, zvláště v literárně nejzdařilejší veršované části, zpívané a v stylově groteskním zhudebnění Emilem Viklickým prezentované jako minimuzikálek. Zde přicházejí ke slovu onomatopoické nápady, významy se ve zvukových skrumážích jemně posunují, a i když herci nemají problémy s dikcí, bezprostředním sluchovým vnímáním nelze vše okamžitě rozklíčovat. Milan Šotek prokazuje jazykový cit (nejvhodnější postavou pro marionetu je Marie Antoinetta, praví se v jedné z replik), hraje si s gramatickými výstřednostmi („Cos se ve mně topoře, / láska klíčí v bramboře“), někdy ale zůstane jazyková hříčka osamocena bez výraznější vazby k celku (jedna z postav kupříkladu zmiňuje zeleninové pohádky o boji dobra se zelím).

Hercům nelze nic vytknout, nicméně prokazuje se, že interpretační styl Cabaretu Calembour je pro tento typ humoru nejpřiléhavější visačkou. Jiří Suchý svých několik figur obdařil absurdní inzitností a všechny vtipy „navíc“ mu projdou, Anita Krausová se tomuto typu hereckého nasazení chvílemi blíží. Martin Zahálka s Andreou Elsnerovou vytvořili bezchybně „klasické“ divadelní postavy, on rozdurděně unaveného tvůrce, ona vychytralou hvězdu, která při nácviku role používá ta nejotřepanější výrazová klišé.

Šotkova „bramboračka“ působí sympaticky a do jisté míry i obrazoborecky, na lehkosti a hravosti jí však ubírají nápady a vtípky, s nimiž se autor nedokázal rozloučit.