Páteční vydání alba Blackstar (název je stylizovaný jako znak ★ ) ukázalo, že to hlavní z něj už známe. Delší písně Blackstar a Lazarus byly zveřejněné už před vydáním alba, ve formě videí je můžeme slyšet a vidět nezávisle na koupi desky. Ale to nic nemění na tom, že Bowie tu vytvořil něco hodně sugestivního a svého. Hlavně díky mezižánrové vyváženosti a sepětí s dneškem.
Přitažlivost temné hvězdy
Ohlédnutí za chameleonem popkultury: Berlínský návrat Davida Bowieho |
Když svého času kandidoval na post guvernéra Kalifornie zpěvák a producent Sonny Bono, agitoval prý skrze volební slogan: „Pro problematické časy problematický člověk!“ Bowie natočil hudbu, která dost adekvátně vystihuje atmosféru posledního roku a ukazuje, že některé pocity sdílí Západ s naší zónou: je to koktejl nejistoty, nekonkrétních obav, sektářských vůdců, nátlakových ideologií, lidí přístupných manipulaci, babylónské nesrozumitelnosti, atmosféry „něčeho shnilého“ ve vzduchu.
V obou videích, Blackstar i Lazarus, vystupuje David Bowie s obvazem přes oči: napůl skutečný lazar, napůl slepý prorok. I jeho hudba fascinovaně destiluje ze světa jak tíhu, tak naději. K elektronice, funku a volně pojatému rocku se přidává kvartet newyorského saxofonisty Donnyho McCaslina. Ten tady tvoří Bowieho „domácí kapelu“: zahušťuje a komplikuje dění jazzovým cítěním, i když výsledkem je spíš svébytný bowieovský amalgám, ne žánrový jazzrock. Přidává se i bigband známé jazzové kapelnice a skladatelky Marie Schneiderové, byť jen v – také už dřív zveřejněném – tracku Sue (Or in a Season of Crime). Dvakrát se jako hráč na bicí objeví James Murphy, producent a fanatik rytmu z kapely LCD Soundsystem; ale jeho role, která měla být původně větší, na albu nakonec není rozsáhlá.
Bojoval 18 měsíců s rakovinou. Britský rocker David Bowie zemřel ve věku 69 let |
„Dělali jsme všechno pro to, abychom nenatočili rock’n’roll,“ říká Bowieho dlouholetý producent Tony Visconti. To není ve věku elektroniky a žánrových fúzí zas tak omračující postoj, ale u Bowieho je třeba k němu dodat trochu kontextu. Předchozí album The Next Day (2013) bylo nepochybně nesené jasnými a prostými rockovými gesty: Bowie se tu spíš ohlédl k jádru žánru, zatímco teď jedná velmi přítomně. Sound „hlavních“ písní, tedy prvních pětadvaceti minut alba, se nejspíš bude zamlouvat těm, kdo oceňují jeho album 1. Outside s futuristickým zvukem a tématem vraždy jako zvrhlého umění svého druhu.
Visconti navíc prozrazuje, že s Bowiem při přípravě alba „hodně poslouchali Kendricka Lamara“, mladého hiphopera, který vtahuje do své hudby plno žánrů černé hudby, vlastně celou její historii. David Bowie jako by tu cítil, že „věk amatérů“, nespočtu jednoduchých poetik sdílených díky snadné webové publikaci, posluchače unavil a že neodmítnou kontrast: postimpresionistický or chestr s moderní pevnou rukou Marie Schneiderové, suverénně odstíněné nuance McCaslinových hráčů, nejvýrazněji bubeníka. Kendrick Lamar vrátil do hry ve jménu energie a nadžánrového spojenectví jazzmany, viz letos k hvězdám vylétnuvší saxofonista Kamasi Washington. Bowie jde v téhle stopě. Ovšem výsledek je o mnoho lynchovštější, než když v 80. letech zněla v popu sóla jazzových saxofonistů.
Lazar táhne pořád vpřed
Mimochodem, kapelník Donny McCaslin, kterého tahle spolupráce katapultovala na úroveň nadžánrové hvězdy, je v Česku docela dobře etablovaný. Koncertoval v pražském Jazz Docku i na brněnském JazzFestu. S českoamerickým klavíristou Pavlem Wlosokem natočil dokonce společné album. A chybělo málo, aby hrál v „cyklu Václava Klause“ Jazz na Hradě: McCaslinův kapelník, vydavatel a objevitel Dave Douglas tu vystoupil, shodou okolností v jiné sestavě.
10 nesmrtelných songů Davida Bowieho |
Proč na Bowieho novinky čeká tak široké publikum? Je to sentiment vůči osobnosti, která nám po dekády rebelsky i zábavně dodávala písně a obrazy? Je to radost z dobré formy ve věku, který bychom rádi taky prožili v aktivním styku s tím, co je nám drahé? Částečně jistě ano: ale nejen to. „Založil si kariéru na překvapivosti,“ říká bubeník z nového alba Mark Guiliana. Od enigmatického Bowieho jsme se dočkali zase změny. Snad ji pomohl akcelerovat konec koncertního života. České publikum zažilo v přímém přenosu jeho předčasný odchod ze scény v roce 2004, kdy mu v pražské aréně bolest znemožnila pokračovat; během turné pak prodělal operaci srdce.
  |
Hlas jakoby vysílený, ale pevně táhnoucí vpřed soulové i chorálové partie je dnes jedním z lákavých trademarků Bowieho stylu. Obřadní nádech písní z Blackstar má v sobě paradox: jako by tu Bowie ke konci světa vytvářel slavnostní fanfáru. Kosmonaut a žena, které zpod šatů vyčuhuje zvířecí ocas; temná planeta jako „hvězda smrti“; ukřižovaní polní strašáci; to vše do výtečných videí (s Bowiem je točil Švéd Johan Renck) vnáší obraznost jako od Bosche nebo ze Star Wars. A příznivci psychedelické kinematografie, Jodorowského a Lynche, se tu taky necítí cize.
Možná je to hudba až moc jasně vzniklá „na současné vlně“; koneckonců titulní píseň, podle některých spolupracovníků, „je o ISIS“. Ale kolik lidí z popkultury umí okomentovat dnešek tak, že odcházíte s myšlenkami jak na trochu naděje, tak na tvůrčí originalitu?
