V tvorbě Rhiannon Giddensové se vlastně vrací duch protestní hudby, typické pro vznikající folkovou scénu v první polovině 60. let. Nepůsobí to přitom nijak odtrženě od současnosti – samozřejmě pokud člověk od hudby nežádá jen oddech nebo vzdychání za ztracenou láskou. Giddensová navíc samozřejmě není jediná, kdo se písněmi chce vyjadřovat k větším tématům. A v souvislosti s tím, co se ve Spojených státech teď děje, lze čekat spíše nárůst téhle vlny.
Svět u nohou
Rhiannon Giddensová se proslavila už v minulé dekádě jako členka kapely Carolina Chocolate Drops, velmi autenticky křísící odkaz americké lidové hudby ze začátku 20. století. Za album Genuine Negro Jig pak v roce 2010 dokonce dostala tahle parta multiinstrumentalistů Grammy.
Ačkoli kapela nebyla oficiálně rozpuštěna, Rhiannon Giddensová vydala před dvěma lety první album, psané jen na ni: Tomorrow Is My Turn. A v sólové dráze pokračuje. Za debut i za na ně navazující EP Factory Girl měla hned tři nominace na Grammy, koncertovala na prestižních festivalech a dá se říct, že jí svět, alespoň tedy ta jeho část, kterou zajímá hudba, dotýkající se folku, gospelu, blues či americany, leží u nohou.
Křižovatka stylů
Zatímco debut svěřila Giddensová do velezkušených producentských rukou T Bone Burnetta, jehož jméno nepochybně k ohlasu alba přispělo, na novince Freedom Highway jí byl více než k ruce multiinstrumentalista a specialista na starou apalačskou hudbu Dirk Powell.
Kromě devíti písní, jichž je Giddensová autorkou nebo spoluautorkou, tu najdeme i tři coververze, jež o ladění alba vypovídají možná nejlépe. Působivý bluesový morytát Mississippi Johna Hurta The Angels Laid Him Away odkazuje k hlubokým kořenům z dob otevřené diskriminace.
Píseň Birmingham Sunday napsal písničkář Richard Farina jako reakci na krvavé řádění Ku-klux-klanu na začátku 60. let. A titulní song Freedom Highway z repertoáru The Staple Singers byl hymnou boje za lidská práva, vedeného v roce 1965 Martinem Lutherem Kingem.
Hudebně je na albu Freedom Highway prvotní vskutku famózní zpěv Rhiannon Giddensové, který v sobě má průraznost, ohebnost i výraz srovnatelný s nejlepšími osobnostmi nejen afroamerické hudby. Aranžmá, ve kterých se potkává gospel s rhythm and blues dají vyniknout energii zpěvačky i hudebníků.
Folkovější písně, v nichž hraje prim akustická kytara nebo Giddensové banjo, zase směřují k hlubšímu, niternějšímu výrazu. V obou polohách je Giddensová perfektní a zcela bez zaškobrtnutí prochází členitým doprovodem, který nenechá posluchače ani vteřinu nudit.
