RECENZE: Románový hlas J. A. Bati rezonuje velkou silou

Text románu vznikal během mnoha posezení autorky s vnučkou J. A. Bati v Brazílii, kde Markéta Pilátová působí jako lektorka češtiny v kolonii někdejších baťovců. To jí umožnilo seznámit se s mnoha rodinnými dokumenty – s dopisy, fotografiemi, deníky... a díky výmluvnosti paní Dolores vzbudit baťovský příběh ze zapomnění. Autorka se shromážděným materiálem naložila se suverenitou romanopisce – jednotlivé postavy se liší přístupem, slovníkem i zaměřením.

POHNUTÉ OSUDY: Jan Antonín Baťa. Zakladatel brazilských měst a největší mecenáš odboje

Plasticky vystupuje postava Jana Antonína Bati, nevlastního bratra zakladatele firmy Tomáše. Byl to právě Jan Antonín, který vyvezl baťovce (a svou rodinu) na počátku druhé světové války do světa, včetně stovek židovských zaměstnanců firmy. Lidí, kterým tím doslova zachránil život, bude k nedopočítání, shrnuje román. A vypráví také o jejich vděčnosti – a o nevděku jiných. V brazilské džungli se Jan Antonín pokusil znovu oživit baťovský sen – ne už Československo pro čtyřicet milionů, ale Brazílie pro tisíce lidí... samozřejmě jen po dobu války. Jenže velký podnikatel, dozajista svérázný a originální člověk, narazil na malé domácí poměry v nejneočekávanější podobě.

Markéta Pilátová: S Baťou v džungli, Torst, 2017

Marné argumenty

Přestože přispíval na zahraniční odboj (mimo jiné zakoupením tří letadel pro československé letce v RAF), po válce mu není zapomenuto, že se odmítl deklaratorně přihlásit k exilové československé vládě. Marně argumentuje tím, že cítil odpovědnost za své zaměstnance, kteří zůstali ve Zlíně. Jan Antonín Baťa je v roce 1947 odsouzen jako „kolaborant a nepřítel“ – aby byl v roce 2007 rehabilitován s tím, že někdejší soud zcela přehlédl důkazy v jeho prospěch. Toto soudní rozhodnutí se ovšem netýká zabavení majetku firmy... A vzdálenost mezi oběma rozsudky vyplňují osobní příběhy členů Baťovy rodiny, které Markéta Pilátová vykresluje.

Hlas mrtvých neutichá, takže Jan Antonín Baťa obhajuje svůj plán, spočívající v pilné a invenční práci, který naráží na záměry politiků ohýbajících realitu podle svých představ. Román obsahuje řadu drobnějších příběhů, například osud někdejšího vlastníka továrny Koh-i-noor Jindřicha Waldese. Byl to „král patentek“, stejně jako Baťa byl „král bot“, a navíc velký vlastenec a mecenáš českého umění. Pro svůj židovský původ se ocitl v koncentračním táboře, když přes všechna varování zůstal v Československu (své blízké odeslal do Spojených států). Odtamtud ho rodina vykoupila, aby zahynul za nevyjasněných okolností v Havaně.

Pilátová je ale daleko od žánru historické monografie. Některé postavy hovoří ráznou moravštinou, další řeší, co s vlastní identitou, když se pokládají za Čechy/ Moravany, ale celý život žijí v Brazílii. Román tedy vypráví jednak o jedné velké historické nespravedlnosti, jednak o životě exulantů, kteří se v každém ze dvou společenství, jež spojují, musejí cítit trochu nesví. Historie a existenciální téma – dvojnásobný přesah tohoto románu.

To vše okořeněno svérázným humorem a barvitým vyprávěním o exotickém světě krajanů. V závěru se příběh nečekaně přelije do české reality. To když továrník Jindřich Waldes, či spíše jeho duch, smutně přihlíží, jak jeho vilu s obrazárnou u pražské Grébovky nechal zbourat „uhlobaron Tykač“. A když vnučka Jana Antonína dostane dopis od Andreje Babiše, v němž ji žádá o podporu před volbami. Dolores si připomene, že firma pana Babiše sídlila na zámku Baťových v Napajedlích, který pak opět bez skrupulí prodala... a s touto historickou perspektivou píše vyváženou odpověď, v níž vysvětluje, proč je pro ni rodinná historie stále přítomná. Román Markéty Pilátové je zároveň mimořádně zdařilá próza, kde forma bez výjimky slouží obsahu, a jímavé čtení. Ve světě uměle zdůrazňovaných rozdílů propojí současného obyvatele České republiky s krajany, kteří dodnes žijí v městečkách založených v Brazílii Janem Antonínem Baťou. A nabídne obraz střetávajících se charakterů, názorů a osudů, jak už to tak v rodině bývá.