Víkendové vítězství Syrizy v řeckých parlamentních volbách potvrzuje trend, který v posledních měsících zažívá západní levice – vzestup radikálních a neokoukaných lídrů, kteří porážejí zavedené socialistické vůdce. Triumf krajní levice zažila kromě Řecka i Británie s nástupem Jeremyho Corbyna do čela labouristické strany a ve stejný scénář věří i španělské hnutí Podemos pod vedením Pabla Iglesiase.
Jeremy Corbyn
V mnohém se výše zmíněným lídrům podobá i 74letý americký senátor Bernie Sanders, jehož kampaň v prezidentských volbách plní sály a v některých chvílích i zastiňuje Hillary Clintonovou. Ta je sice stále hlavní favoritkou na nominaci za demokraty, je ale považována za kandidátku establishmentu. Sanders nijak neskrývá své socialistické přesvědčení a stoupence si získává mimo jiné i tím, že v kampani nepřijímá dary vyšší než 40 dolarů (zhruba tisíc korun).
Tsipras slaví a čeká na jmenování premiérem, Putin poslal blahopřání |
Situace a okolnosti se v každé zemi liší, společné znaky těchto stran a lídrů ale lze vysledovat: „Odmítají přijmout to, co přijala většina hlavních sociálnědemokratických stran, tedy že šetřit a nežít na dluh je správné, a také nepodporují evropskou integraci v její dnešní podobě,“ říká politolog Petr Sokol z institutu Cevro. K radikálně levicovým politikům by zařadil i Beppeho Grilla z Itálie. Šéf strany Hnutí 5 hvězd se sice nehlásí k levici, jeho východiska jsou prý ale totožná.
Nechtějí intervence
Na další společné prvky této nové západní ultralevice upozornil deník Le Monde – je to odpor vůči volnému obchodu, konkrétně například smlouvě o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), odmítání vojenských intervencí v zahraniční politice a také jistá upřímnost či autenticita jejích lídrů. Novému vůdci labouristů lidé věří i proto, že zjevně nepodléhá lobbistickým skupinám a svůj program hlásá prakticky v nezměněné podobě už dlouhá léta.
V neposlední řadě může využít faktu, že v boji s finančním kapitalismem má po svém boku silného spojence – vůdce jedné a čtvrt miliardy věřících katolíků – papeže Františka.
Krizí zkrušené Španělsko hledá cestu z pasti. A radikální levice sílí |
Nejúspěšnější z radikálně levicových lídrů je bezesporu šéf Syrizy Alexis Tsipras. Premiérem své země bude už podruhé, a to přesto, že přišel o tvrdé jádro své strany, které mu vyčítá přílišné ústupky v jednání s věřiteli. Z jeho nesplnitelných slibů v první kampani se poučilo španělské hnutí Podemos. Jeho vůdce Pablo Iglesias řeckým partnerům vzkázal, že vytvoření parlamentní frakce, která jen opakuje, že je kapitalismus odporný, je prý k ničemu. „Vládnout, to znamená střetnout se s realitou,“ uvědomuje si možná budoucí španělský premiér.
Předseda hnutí SYRIZA Alexis Tsipras s Pablem Iglesiasem, představitelem španělské politické levice (Podemos).
Na druhou stranu ale Tsipras přispěl k tomu, že Evropa o dlouho prosazované politice ekonomických úspor stále více pochybuje. „Díky krizi v Řecku se evropské hnutí proti politice úspor pomalu přesouvá z radikální levice do hlavního proudu sociálnědemokratické politiky,“ tvrdí v listu the Nation Eunice Goesová z Richmondské university v Londýně. Tsiprase při vyjednáváních s věřiteli ostatně podpořili i ti nemnozí socialisté, kteří v evropských zemích nyní vládnou, tedy prezident Francie François Hollande a italský premiér Matteo Renzi.
Na řecké či španělské úspěchy krajní levice se přitom snaží navázat nejen politici na evropském jihu, ale i v zemích se stabilními vládami, jako jsou Francie či Německo. Už první úspěchy Syrizy vyvolaly nadšení ve francouzské krajní levici, jejíž lídr Jean-Luc Mélenchon se pokouší sjednotit roztříštěné levicové hlasy před prezidentskými volbami. To ale nebude snadné – podle analýzy v listu Libération se zatím neshodl ani s jinak názorově blízkými komunisty. Zatímco komunisté přáli v řeckých volbách Syrize, od níž si slibují vytvoření jednotné fronty proti úsporám, Mélenchon a jeho Levicová strana (PG) už spolu s řeckým exministrem financí Janisem Varufakisem přemýšlejí o plánu B, jímž je opuštění společné evropské měny.
Zděšení nad Corbynem
Ano znárodňování a krajní levici. Labouristy povede marxista Corbyn |
V Německu vyvolalo vítězství Jeremyho Corbyna u sociálních demokratů (SPD) zděšení. Pro názorové rozpoložení menší vládní strany je příznačné, že ještě několik dní po Corbynově triumfu ho nechtěl ze stranického vedení nikdo příliš komentovat. Ministr hospodářství a šéf SPD Sigmar Gabriel dokonce i dlouho váhal, jestli má Corbynovi vůbec poslat blahopřejný telegram. Jedním z důvodů, proč reagovala SPD na Corbyna tak chladně, je, že nový lídr britských labouristů odmítá téměř všechno, co labouristé prosazovali pod vedením Tonyho Blaira véře tzv. New Labour. A právě Blairův posun směrem do politického středu napodobila se zpožděním pár let i SPD.
Soudružské setkání. Spolupředsedkyně německé strany Levice (Die Linke) Katja Kippingová vřele přivítala řeckého premiéra Alexise Tsiprase.
Nejvýraznějším projevem toho byla reforma německého sociálního státu známá také jako Agenda 2010. Její přijetí tehdy vedlo k odchodu části členů SPD, a to včetně jejího někdejšího předsedy Oskara Lafontaina, a ke vzniku socialistické strany Die Linke. Nepřekvapuje proto, že Die Linke naopak Corbynovo zvolení vítá, když prohlašuje, že jeho postoje ať už v zahraniční, nebo ekonomické politice z velké části sdílí.
Sociální demokraté původně uvažovali, že by i oni nechali rozhodnout o volebním lídrovi pro příští celostátní volby v roce 2017 celou členskou základnu. Ale obavy, že by při hlasování mohl nakonec vyhrát podobný outsider, jakým byl původně Corbyn, jenž by navíc sociální demokraty posunul doleva, ale zřejmě povedou k tomu, že SPD se do experimentu s vnitrostranickým referendem pouštět nebude.
Další na řadě je Irsko?
Politolog Sokol vidí v Evropě ještě jednu zemi, kde by radikální levice mohla v blízké době převzít moc, a tou je Irsko. Před volbami plánovanými na začátek příštího roku mají tři strany podobné preference. Jednou z nich je Sinn Féin, známá především spojením s Irskou republikánskou armádou (IRA): „Je to radikálně socialistická strana, která vždy v Evropském parlamentu zasedá v komunistické frakci. Nechce šetřit a tradiční strany označuje za zrádce pracující třídy,“ popisuje Sokol.
