Třiadvacet let muzeum vedete, co vás sem přivedlo poprvé?
Když jsem koncem 60. let studovala dějiny umění, chodila jsem kolem něj každý den. Uměleckoprůmyslové museum (UPM) bylo tehdy zavřené, mohlo se jen do knihovny. Po roce 1968 se mělo rekonstruovat, ale nakonec z toho byly jen menší úpravy a využíval se jen jeden výstavní sál. Ke konci studia mi vmuzeu nabídli práci. Sháněli někoho do oddělení nábytku. Chtěli chlapa, který bude tahat skříně, ale nakonec vzali mě.
Pohled do stálé expozice Uměleckoprůmyslového muzea.
Původně vás ale zajímal středověk…
Ano, já jsem to ale brala tak, že se třeba něco vyvrbí. Byly to v podstatě příjemné roky pro bádání, postupně jsem začala spolupracovat i na výstavách. Všechno ale podléhalo politické cenzuře. Občas i tak nevinné téma jako historické hračky někomu vadilo. Na ministerstvo kultury přišel anonym, že představujeme hračky pro buržoazii a není tam nic o proletariátu. Po roce 1989 nastala pro muzeum nová etapa. Otevřeli jsme se do světa a také se tehdy začaly řešit dlouholeté zátěže: restituce. Samostatná kapitola jsou příběhy židovských rodin. Jejich majetek byl zabaven nadvakrát. Poprvé za války a podruhé po roce 1948.
Helena Koenigsmarková (66)Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v UPM pracuje od roku 1971, zpočátku jako kurátorka v odboru nábytku a kovů, ředitelkou muzea je od roku 1991.  Helena Koenigsmarková |
Jak jste vyhledávali jednotlivé majitele?
Šlo to dost pomalu, řada archivů ještě ani koncem 90. let nebyla přístupná. Až v roce 1998 byla uzavřena washingtonská dohoda, kde se evropské státy zavázaly, že budou vyhledávat tento majetek, aby mohl být navrácen obětem holokaustu. V roce 2001 založila naše vláda Centrum pro dokumentaci majetku obětí druhé světové války. My jsme jim poskytli evidenci a oni vyhledávali předměty a původní majitele. Hodně zajímavý byl příběh továrníka Jindřicha Waldese. Jeho rodina dostala zpátky takzvaný karlštejnský poklad.
O co tenkrát šlo?
Poklad objevili koncem19. století dva zedníci při rekonstrukci Karlštejna. Našli téměř čtyři sta stříbrných předmětů z doby vlády Karla IV. Zedníci poklad rozprodali starožitníkům. Tehdejší ředitel UPM F. A. Borovský ho chtěl koupit pro muzeum, ale akviziční komise nesouhlasila. Koupil ho tedy sám a prodal Waldesovi do jeho muzea v Praze, věnovaného dějinám knoflíků a šatních spínadel. Jenže jak už to tak bývá, každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. A tak Borovského vyhodili, prý zneužil své funkce... V roce 1939 poslal Waldes své děti do Ameriky, jemu se podařilo uprchnout až v roce 1941, ale cestou za moře zemřel za nevyjasněných okolností. Po válce se poklad dostal do UPM, po roce ’89 byl v restitucích vrácen Waldesovým a oni nám ho pak darovali. Teď je vystaven v naší stálé expozici a já jsem moc ráda, že to takhle dopadlo. Byla to vlastně taková rehabilitace vztahu.
    |
Nyní probíhá velké stěhování. Historická budova z 19. století bude od 11. ledna uzavřena kvůli rekonstrukci. Co do té doby mohou návštěvníci vidět?
Aktuálně výstavu s názvem Vně a uvnitř. Představuje oděvy z druhé poloviny 20. století. Návštěvník uvidí silonové prádlo, šusťáky či tesilové oblečení. Vše je prezentováno spolu s videoartem o příběhu vlákna. V prvním patře je výběr z našich sbírek od středověku až po současnost. Takzvaný umělecký průmysl, umělecká řemesla, design, ale i významná umělecká díla. V expozici jsou například snímky Drtikola nebo Sudka. Jednotlivé předměty si můžete prohlédnout velmi podrobně. Používáme totiž zásuvkové prosklené vitríny. Když je povytáhnete můžete krajku nebo šperk vidět opravdu zblízka. Po dobu rekonstrukce bude otevřena výstava Secese –Vitální umění v Obecním domě.
Co vás čeká v nejbližších letech?
Teď máme dva hlavní cíle: zpřístupnit celou historickou budovu a dokončit nový depozitář. Doposud bylo totiž druhé patro muzea uzavřené pro veřejnost a to byla velká škoda, protože jsou tam nádherné výstavní sály. Museli jsme je ale používat jako depozitář. Ten se přesune do nové budovy ve Stodůlkách, která bude připravena k nastěhovávání v druhé polovině roku 2015. Provoz v historické budově zahájíme až za dva roky. Vybudujeme další vchod, z ulice Široká. V přízemí tak vznikne nová přístupová hala, větší kavárna i muzejní obchod. Výstavy budou mít víc prostoru a můžeme použít i interaktivní prvky, tak jako na aktuální výstavě o umělých vláknech.
Ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea.
Muzea už dávno nejsou jen sbírky předmětů. Většinou nabízejí nejen stálé expozice, ale i řadu výstav a doprovodných akcí. Čas od času se řeší, že by vstup do státních muzeí měl být zdarma. Jaký je váš názor?
Například v Anglii to funguje běžně. Do stálé expozice jdete zadarmo, na výstavy si koupíte vstupenku. Naše státní muzea mají ve svých předpisech, že by měla mít jeden den volný vstup. U nás to dopadlo tak, že se sem v ten den nahrnuly davy lidí, většinou turisté. V době, kdy nám byl snižován rozpočet, jsme byli víc a víc závislí na příjmu ze vstupného. Tak jsme vstup zdarma zrušili.
Každý rok k vám v rámci Muzejní noci přijdou tisíce návštěvníků. Leckdy se mluví o tom, že se z toho stává masová záležitost, která už postrádá smysl. Jak to vnímáte?
Původní záměr byl dobrý. Organizátoři chtěli přilákat lidi do muzea a skutečně se to podařilo, chodí hodně lidí. Jenže musejí čekat ve frontě, v expozici se mačkají, často je nedýchatelno. Takže ve finále mají negativní zkušenost a nemají chuť přijít znovu. Pokud by to jen trochu šlo, tak bych se vrátila k tomu, že bude jednou za měsíc vstupné zdarma a během Muzejní noci si člověk koupí permanentku, která platí na dopravu a na výstavy. Navrhovala jsem to organizátorům, ale nějak se to nesetkalo s pochopením. Myslím, že to není o tom, mít v muzeu tisíce lidí. Podstatné je, aby měli důvod k nám chodit během celého roku.
