V novinách se o spotech píše jako o „brutálních“ a „drastických“. Není to přesné. Asi každý z nás viděl nějaké strašné následky nehody. Bylo mi dvanáct, když jsem poprvé uviděl mrtvého člověka, byl to řidič nabouraného automobilu. Nikdy nezapomenu na šílený obraz z jedné vesnice, kam jsem dojel těsně po nehodě: buldozer naložený na valníku utrhl střechu osobního auta v protisměru a vzal i vrchlík hlavy řidiče. Auto skončilo na loučce u rybníka, za volantem seděl muž s půlkou hlavy, a šly stírače – a lidé běhali kolem a zkoušeli ty stírače vypnout, „aby se nevybila baterie“.
To všechno jsou strašné, drastické zážitky. Jenže to, co je cenné na Renčově pojetí, pokud mohu soudit z jednoho klipu, to není jen verismus záznamu nehody, zde příšerná síla, s níž je kočárek vržen na strom a rozbitá hlava matky, z níž teče krev na přední sklo. Důležité je, jak skvěle Renč popsal to, co nehodě předcházelo. Ta samozřejmá, bravurní ledabylost řidiče, který si o sobě myslí, že je neotřesitelný suverén, ve všem všudy úspěšný. Je to mistr volantu a to kolem něho, provoz, je pouhá kulisa. Není. Stačí zlomek vteřiny a kulisy se přemění v strašlivou realitu s neméně strašnými následky. To je podstata spotu, který jsem viděl, a doufám, že jsou všechny takto koncipované.
Já ne, to ten blbec!
Těžko ovšem předvídat, zda kampaň zafunguje. Zatím máme jediný příklad, totiž kampaň proti kouření. Tabakismus zabíjí mnohem víc lidí než silniční doprava. Navíc ti lidé neumírají v mžiku, rakovina plic je vleklá bolestná choroba provázená úzkostí a zoufalstvím. Každý kuřák má varování na krabičce cigaret. Znám lidi, kteří v poslední době cigaretu zahodili, jistě i pod vlivem téhle antireklamy. Nicméně doslova šíleně vysoké procento lidí kouří dál.
Souhlasím s ministrem, že kdo by vůči takovému klipu zůstal otrlý, má nějakou poruchu osobnosti. Problém ale je, že si sotva kdo připustí, že se chová tak jako viník nehody na plátně či obrazovce. To jsou „ti druzí“, to jsou „ti blázni“. Ještě jsem nezažil, aby mi někdo vyprávěl: „Tak si představ, jel jsem jako kretén a zavinil jsem bouračku.“
Vždycky to zavinil „ten blbec“, nebo boule na silnici nebo křoví v zatáčce nebo náledí nebo to či ono. Asi je to tak, že kdo je schopen takové sebereflexe, že v Renčových klipech pozná i sám sebe, pak takový člověk nestojí na předním místě fronty na bouračku a kriminál. Ministerstvo by si přálo, aby do dvou let u nás zemřelo „jen“ 660 lidí ročně. Je v tom nějaká příšerná osudovost, že se počet mrtvých ročně drží na více méně stálých počtech. Kolísá to kolem 1500.
Kdybychom byli ve válce někde v Afghánistánu a letadla by nám odtud vozila čtyři rakve denně, to by byla politická krize, jak dlouho by se vláda udržela? Na krev na silnici jsme si zvykli jako na nezbytný průvodní jev moderního života.
Jenom strašit asi nestačí
Od žádné kampaně nemůžeme čekat zázraky. Dělat se přesto musí. Je dobře, že při vjezdu do obcí bývají billboardy znázorňující dítě vyzývající ke zmírnění rychlosti. Stále častěji vidíme radarové zařízení, které zapne červenou, když přijíždějící řidič překročí limit. I ta kampaň sestávající ze spotů a jistě i dalších prostředků mediálního působení je potřebná a dobrá a 150 milionů vynaložených peněz jsou dobrou investicí.
Přesto ve mně doutná pochybnost, zda je dobré jenom strašit. Stejně jako si myslím, že kuřáky by odradila kampaň založená na prostém konstatování Kdo kouří, smrdí, situaci v dopravě by zklidnila její deheroizace. Je kolem ní moc dramatu. I ten tlak zelených „proti autům“ paradoxně v heroizaci ústí. Auto patří ke všednímu životu. Ten je založen na individuální mobilitě. Bez aut není myslitelný v té podobě, jak ho známe a chceme mít. Auto je všední předmět denní potřeby jako čepice nebo boty. Není to ani symbol úspěchu, ani sportovní nástroj, ani věc pro zábavu. Je to prostředek k přepravení osob a zboží z místa A do místa Z přes místa B a C a tak dále. Nic víc.
Normální je jezdit bezpečně a to znamená v podstatě pomalu a tak jako ti ostatní. Auto je vagon ve vlaku, který někam jede, a má tu vlastnost, že se může z vlaku odpojit. Tak lidi chápou auta v zemích s velkou utomobilistickou tradicí. I tam, pravda, umírají lidé za volantem a pod koly. Ale relativně mnohem, mnohem míň než u nás, kde auto je pořád ještě předmět adorace.
To všechno jsou strašné, drastické zážitky. Jenže to, co je cenné na Renčově pojetí, pokud mohu soudit z jednoho klipu, to není jen verismus záznamu nehody, zde příšerná síla, s níž je kočárek vržen na strom a rozbitá hlava matky, z níž teče krev na přední sklo. Důležité je, jak skvěle Renč popsal to, co nehodě předcházelo. Ta samozřejmá, bravurní ledabylost řidiče, který si o sobě myslí, že je neotřesitelný suverén, ve všem všudy úspěšný. Je to mistr volantu a to kolem něho, provoz, je pouhá kulisa. Není. Stačí zlomek vteřiny a kulisy se přemění v strašlivou realitu s neméně strašnými následky. To je podstata spotu, který jsem viděl, a doufám, že jsou všechny takto koncipované.
Já ne, to ten blbec!
Těžko ovšem předvídat, zda kampaň zafunguje. Zatím máme jediný příklad, totiž kampaň proti kouření. Tabakismus zabíjí mnohem víc lidí než silniční doprava. Navíc ti lidé neumírají v mžiku, rakovina plic je vleklá bolestná choroba provázená úzkostí a zoufalstvím. Každý kuřák má varování na krabičce cigaret. Znám lidi, kteří v poslední době cigaretu zahodili, jistě i pod vlivem téhle antireklamy. Nicméně doslova šíleně vysoké procento lidí kouří dál.
Souhlasím s ministrem, že kdo by vůči takovému klipu zůstal otrlý, má nějakou poruchu osobnosti. Problém ale je, že si sotva kdo připustí, že se chová tak jako viník nehody na plátně či obrazovce. To jsou „ti druzí“, to jsou „ti blázni“. Ještě jsem nezažil, aby mi někdo vyprávěl: „Tak si představ, jel jsem jako kretén a zavinil jsem bouračku.“
Vždycky to zavinil „ten blbec“, nebo boule na silnici nebo křoví v zatáčce nebo náledí nebo to či ono. Asi je to tak, že kdo je schopen takové sebereflexe, že v Renčových klipech pozná i sám sebe, pak takový člověk nestojí na předním místě fronty na bouračku a kriminál. Ministerstvo by si přálo, aby do dvou let u nás zemřelo „jen“ 660 lidí ročně. Je v tom nějaká příšerná osudovost, že se počet mrtvých ročně drží na více méně stálých počtech. Kolísá to kolem 1500.
Kdybychom byli ve válce někde v Afghánistánu a letadla by nám odtud vozila čtyři rakve denně, to by byla politická krize, jak dlouho by se vláda udržela? Na krev na silnici jsme si zvykli jako na nezbytný průvodní jev moderního života.
Jenom strašit asi nestačí
Od žádné kampaně nemůžeme čekat zázraky. Dělat se přesto musí. Je dobře, že při vjezdu do obcí bývají billboardy znázorňující dítě vyzývající ke zmírnění rychlosti. Stále častěji vidíme radarové zařízení, které zapne červenou, když přijíždějící řidič překročí limit. I ta kampaň sestávající ze spotů a jistě i dalších prostředků mediálního působení je potřebná a dobrá a 150 milionů vynaložených peněz jsou dobrou investicí.
Přesto ve mně doutná pochybnost, zda je dobré jenom strašit. Stejně jako si myslím, že kuřáky by odradila kampaň založená na prostém konstatování Kdo kouří, smrdí, situaci v dopravě by zklidnila její deheroizace. Je kolem ní moc dramatu. I ten tlak zelených „proti autům“ paradoxně v heroizaci ústí. Auto patří ke všednímu životu. Ten je založen na individuální mobilitě. Bez aut není myslitelný v té podobě, jak ho známe a chceme mít. Auto je všední předmět denní potřeby jako čepice nebo boty. Není to ani symbol úspěchu, ani sportovní nástroj, ani věc pro zábavu. Je to prostředek k přepravení osob a zboží z místa A do místa Z přes místa B a C a tak dále. Nic víc.
Normální je jezdit bezpečně a to znamená v podstatě pomalu a tak jako ti ostatní. Auto je vagon ve vlaku, který někam jede, a má tu vlastnost, že se může z vlaku odpojit. Tak lidi chápou auta v zemích s velkou utomobilistickou tradicí. I tam, pravda, umírají lidé za volantem a pod koly. Ale relativně mnohem, mnohem míň než u nás, kde auto je pořád ještě předmět adorace.
