Restaurace Amores Perros hřeší na svůj název

Když se moji přátelé dozvěděli, že se chystám do restaurace Amores Perros, varovali mě: "Na jídlo budeš čekat hodinu, a ještě ho dostaneš rozvařené." Já ale na negativní pověst moc nedám - raději si vše vyzkouším na vlastní kůži.

Restaurace je rozdělena do dvou částí. Horní patro je podstatně útulnější už jen z toho důvodu, že si zde strůjce designu vyhrál s barvami a alespoň se snažil přiblížit se mexickému stylu. I tak to tady ale působí, jako by prostory zamrzly v představě českých restauratérů devadesátých let o mexickém venkově. Dolní patro je mnohem střídmější. Dřevěné lavice a stoly, holé zdi. Nevíte, co si o tom máte myslet, atmosféru Mexika to ale rozhodně nenavozuje.

Nevylepšil to ani jídelní lístek, u kterého strávíte dost času, než ho celý přelouskáte. Na výběr je toho tolik, že se snad ani nedivím kuchaři, který ani v poloprázdné restauraci nestíhá objednávky expedovat včas.

Při výběru jídla vám nepomůže ani personál, protože se v něm sám nevyzná. Neomlouvá je ani to, že si podle svých slov "na nový jídelní lístek ještě nezvykli".

Co dělá Itálie v Mexiku?

Není mi úplně jasné, proč se Amores Perros vydává za typicky mexickou restauraci, když zde narazíte i na český nakládaný hermelín (59 Kč) a italské penne s kuřecím masem. Zeptala jsem se tedy. U hermelínu mi číšník objasnil, že se nejedná o klasický v Čechách oblíbený předkrm, ale sýr, který je vevnitř vydlabaný a smíchaný s rajčatovou salsou, feferonkami a směsí koření. Na zkoušku jsem si ho objednala. Kdybych nebyla tak dobře informovaná, co to vlastně jím, skoro bych se vsadila, že to byl normální nakládaný hermelín. Navíc byl tvrdý a podávaný s česnekovou bagetou.

Ta se stala mojí noční můrou po zbytek večera. Je to totiž evidentně zdejší nejoblíbenější příloha: na tlusté plátky nakrájená, rozhodně ne čerstvá bageta namočená v oleji a potřená hutnou vrstvou rozmačkaného česneku. Bohužel nemám jiného výrazu než - naprosto odporné!Jako další z předkrmů jsem si dala chilaquiles (114 Kč) - kukuřičné chipsy s kuřecí směsí a zapečeným sýrem přelité salsou. Personál by vás měl předem varovat, že v tomto jídle najdete tolik syrové, nedbale nakrájené cibule, že slzy, které se vám pohrnou do očí, nebudou jen výrazem zoufalství.

Oba pokrmy jsem musela vrátit. Svoji práci miluji, ale tohle bylo na můj žaludek příliš.

Mexickou kuchyni mám ráda -a obzvláště burritos. Překvapivě jsem nejlepší nejedla v Jižní Americe, ale v Praze, v jedné malé americké hospůdce. I tady jsem byla zvědavá, jak je připraví. Rozhodla jsem se tedy hned pro první variantu: burrito seňorita (164 Kč). Pšeničnou tortillu plněnou sýrem, smetanovým špenátem a marinovaným kuřecím masem. To vše přelité salsou. S klidným svědomím mohu říct, že tento kousek byl jedním z těch lepších, co jsem kdy měla. Ve většině českých restaurací nedokážou připravit směs v tortille tak, jak má správně být. Od svých přátel v Mexiku jsem se dozvěděla, že fígl je ve způsobu spojení směsi zeleniny a masa. Při přípravě burritos nejde prý jen o to, zabalit nakrájenou papriku a masové kousky, případně rýži do tortilly (o oblíbeném českém zvyku - nakrájených kuřecích kostičkách -se snad ani nebudu zmiňovat). Trik spočívá v tom, že do směsi se pak přidá špenát. A právě ten v kombinaci se smetanou vše dokonale spojí.

Třičtvrtěhodina sem, třičtvrtěhodina tam

Jako další z hlavních jídel jsem ochutnala steak Diego. Hovězí svíčkovou nakládanou v kořenicí směsi a připravenou na lávovém grilu s brusinkovou salsou. Příloha: opět promaštěná česneková bagetka. Poprosila jsem o medium (středně propečený) a dostalo se mi hnědého, tvrdého špalku masa. Navíc úplně studeného. Není ale čemu se divit: na všechna jídla jsem čekala přesně čtyřicet pět minut. Ani tento chod jsem nebyla schopna dojíst.

Ovoce s ledem

Upřímně - byla jsem tak znechucena, že jsem na dezert neměla ani pomyšlení. Přesto jsem si nakonec vybrala pastel fruta (56 Kč). Podle jídelního lístku sladký piškotový dort s lahodným mixem tropického ovoce, podávaný se šlehačkou. Po dalších patnácti minutách jsem dostala na stůl zmrzlý dort s ovocem, na kterém byl ještě neroztálý led. Ani s vynaložením sebevětší síly se mi nepodařilo ho ukrojit. To už na mě bylo příliš, a poprosila jsem číšníka o vysvětlení. Řekl mi, že dorty se nevyrábějí u nich, ale jsou dováženy. Má mi tohle stačit jako omluva?

Chápu, že personál, který se mimochodem velice snažil a bylo vidět, že veškeré moje rozčarování plně chápe, za nic nemůže. Možná bych také měla pochopení, že přiblížit se tak specifické chuti, jako jsou jihoamerická jídla, není v českých poměrech zrovna snadné. Zneuctít ale tak originální název, jako je Amores Perros (Láska je kurva), gastronomickou pohromou je trestuhodné. Stejnojmenný film z roku 2000 proslavil mexického režiséra Alejandra Gonzáleze a vynesl jej na výsluní filmového světa. Stejnojmenná žižkovská restaurace tento název totálně pohřbila.